Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. Š., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 67 To 71/2010, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 16 T 43/2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Svou ústavní stížností E. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 pro porušení v ústavní stížnosti vyjmenovaných ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci, tzn. v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Jestliže tedy právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 věta druhá za středníkem zákona o Ústavním soudu). V daném případě je ústavní stížnost návrhem předčasným, tudíž nepřípustným. Z obsahu ústavní stížnosti a sdělení obvodního soudu vyplývá, že usnesení městského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 20. 5. 2010 a jeho obhájci dne 11. 5. 2010. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel, prostřednictvím svého právního zástupce, rovněž uvedl, že proti shora označenému usnesení městského soudu podal dovolání. Avšak z opatrnosti, byť si je vědom konstantního rozhodování Ústavního soudu v těchto věcech, podal i ústavní stížnost. Dovolání podal dne 17. 7. 2010 a Nejvyšší soud o něm do dnešního dne nerozhodl. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud nezjistil ani naplnění žádné z podmínek uvedených v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu