Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: BENet Praha spol. s r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 3 To 22/2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále "vrchní soud"), jímž byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 1. 2007, čj. 3 VZv 3/2001-3417, kterým nebylo vyhověno její žádosti o omezení zajištění peněžních prostředků na účtu. Tvrdí, že tak došlo k porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na své předchozí případy, které projednávaly obecné soudy, i Ústavní soud, v nichž byly její návrhy odmítány nebo zamítány s tím, že trestní řízení se již chýlí ke konci a orgány veřejné moci argumentovaly přiměřeností vztahu mezi ochranou veřejného zájmu a omezením práv stěžovatelky. Ani nyní, ani v předchozích případech však, podle stěžovatelky, nebyly žádné relevantní důvody pro omezení jejích práv. Délka řízení a stále trvající zajištění jejích peněžních prostředků nebyla způsobena ani tak složitostí věci jako spíše nečinností orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatelka tvrdí, že zajištění peněžních prostředků jí působilo velké komplikace v řízení před celními a daňovými orgány. Ve sdělení ze dne 4. 2. 2008 stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07, kterým bylo zrušeno usnesení vrchního soudu ve věci stěžovatelky Benet Czech, spol. s r. o., s konstatováním, že dosavadní délka omezení vlastnických práv v důsledku délky řízení je již nepřiměřeně dlouhá ve vztahu k veřejnému zájmu na omezení vlastnických práv a došlo k porušení čl. 11 Listiny. Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že z hlediska zajištění finančních prostředků nevychází zatím ve věci najevo nic nového, co by vedlo ke změně jeho stanoviska. K namítané délce řízení odkázal na usnesení Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 394/05, IV. ÚS 704/06 a další, která se zabývala otázkou tzv. spravedlivé rovnováhy a v době jejich vydání porušení této rovnováhy zjištěno nebylo. Takový stav podle soudu nadále trvá. K výzvě Ústavního soudu podalo vyjádření Vrchní státní zastupitelství v Praze, které vydalo dne 15. 1. 2007 usnesení pod čj. 3 VZV 3/2001-3417, kterým nevyhovělo žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků. Ve vyjádření uvedlo, že dne 6. 3. 2008 bylo vydáno usnesení o zrušení zajištění veškerých peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky, a to s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07.
II. Z výše uvedeného plyne, že zásah, který představovalo zajištění peněžních prostředků stěžovatelky, již netrvá, protože usnesením Vrchního státního zastupitelství ze dne 6. 3. 2008 bylo zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky zrušeno. Je tedy zřejmé, že zásah veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje, již není zásahem aktuálním. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz nález sp. zn. II. ÚS 284/04 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 269]; nález sp. zn. II. ÚS 7/03 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 239]; nebo nález sp. zn. IV. ÚS 202/02 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 325]) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.), vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Za daných okolností by bylo zbytečné, aby Ústavní soud vydal rozhodnutí, kterým by zrušil usnesení vrchního soudu a deklaroval, že v řízení před orgánem veřejné moci došlo eventuelně k porušení práva stěžovatelky ve smyslu čl. 11 Listiny, příp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Orgán veřejné moci, který ústavně zaručené základní právo stěžovatelky svým rozhodnutím porušil, všechna rozhodnutí omezující vlastnická práva stěžovatelky zrušil a v této situaci by zrušení usnesení vrchního soudu, zamítající stížnost proti rozhodnutí státního zastupitelství, nemělo pro stěžovatelku žádný efekt - jak bylo již řečeno - zásah do práv stěžovatelky, spočívající v zajištění jejích peněžních prostředků již netrvá. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu