Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem, sídlem [adresa] České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 292/2026-880 ze dne 21. 4. 2026 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 74/2025-756 ze dne 14. 10. 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Českých Budějovicích shledal stěžovatele vinným ze zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tamtéž. Toho se stručně řečeno s dalšími spolupachateli dopustil tím, že vylákali poškozeného do bytu jedné ze spolupachatelek, kde jej následně postupně různě fyzicky napadali. Za toto byl stěžovatel odsouzen podle § 173 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 7 let se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovateli byla rovněž uložena jednak povinnost společně a nerozdílně s dalšími obžalovanými zaplatit napadenému poškozenému 1 300 Kč, jednak jemu výhradně povinnost zaplatit pojišťovně napadeného náhradu škody ve výši 8 715 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení.
2. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí krajského soudu v celém rozsahu a sám znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu tak, že stěžovatele a další obviněné společně shledal vinnými ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tamtéž a stěžovatele samotného ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 tamtéž k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit pojišťovně napadeného náhradu škody ve výši 8 715 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení. Napadený poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením poté jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
4. Proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem trestních soudů byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že obecné soudy pochybily při zjišťování skutkového stavu, a poukazuje zejména na chybné dokazování. Podle jeho přesvědčení odvolací soud nesprávně posoudil a vyhodnotil údajné přímé usvědčující důkazy. Má za to, že se nedopustil trestného činu vydírání, a odmítá, že by jej spáchal v rámci organizované skupiny.
5. Dále namítá, že dokazování provedené soudy nelze považovat za úplné, neboť navrhoval zpracování posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, a to s ohledem na dlouhodobou závislost napadeného poškozeného na pervitinu a jiných omamných látkách. To přitom mohlo zásadně ovlivnit jeho rozpoznávací schopnosti v době útoku. Jeho výpověď proto nelze zcela převzít a činit z ní závěry, jak to udělaly obecné soudy. Dále obecné soudy neprovedly výslech některých svědků, kteří se mohli vyjádřit k důležitým okolnostem, které poškozený o sporné události vypověděl.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je nicméně zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud na úvod připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu.
8. Dále Ústavní soud doplňuje, že může přistoupit ke kasačnímu zásahu, pokud v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, případně pokud je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
9. Obecný soud je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení a které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek, resp. důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
10. Namítá-li stěžovatel, že některá skutková zjištění nevyplývají z provedeného dokazování a že o skutkovém stavu panují zásadní pochybnosti, Ústavní soud konstatuje, že se s tímto nemůže ztotožnit. Stěžovatel zejména zpochybňuje to, že obecné soudy, především vrchní soud, založily své rozhodnutí na jediném usvědčujícím důkazu, a to na výpovědi napadeného poškozeného. Jak ovšem vysvětluje Nejvyšší soud v napadeném usnesení, krajský a vrchní soud založily své závěry nikoli pouze na výpovědi napadeného poškozeného, ale i na dalších okolnostech, jako je např. výpověď obviněné, která vymezila, že během útoku byl stěžovatel přítomen. Jak navíc Nejvyšší soud vhodně doplňuje v bodě 33, i "jeho krátká nepřítomnost nemohla ničeho změnit na závěru o jeho vině (také) zločinem vydírání spáchaném ve spolupachatelství se spoluobviněnými. I když to byl [jiný] obviněný [...], kdo vůči poškozenému vyvíjel násilí, aby ho přinutil vydat odcizené peníze, resp. sdělit, kam je ukryl, jak správně uzavřel soud prvního stupně, přítomnost [stěžovatele], který zde byl pro případ, že by se něco stalo, zesilovala pohrůžku násilí. Skutečnost, že spoluobvinění počítali s jeho přítomností a případnou podporou, je zřejmá právě ze zprávy obviněné [...] odeslané [jinému] obviněnému." Nejvyšší soud zcela adekvátním způsobem vysvětlil, proč nelze přisvědčit stěžovatelově tvrzení o jeho nepřítomnosti v době použití násilí a výhružky násilí, což by jej mělo vyvinit ze spáchaného zločinu. Vhodně přitom shrnuje, že "na rozhodnutí o vině obviněného nemá vliv jeho menší aktivita v této počáteční fázi skutku, neboť soudy správně dospěly k závěru o společném jednání a úmyslu obviněných, který v té chvíli naplňoval - jak bylo zmíněno výše - svou přítomností. Z ní vyplýval jednak odstrašující efekt umocňující nátlak na poškozeného a potenciální pomoc v případě, kdy by vše neprobíhalo podle plánu. V této roli zcela zřejmě pokračoval i po odchodu [dalších] obviněných [...], když poškozeného do návratu [jednoho z obviněných] hlídal." Uvedené závěry přitom stěžovatel blíže nerozporuje a setrvává toliko na svém nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem, jak jej zjistil především vrchní soud.
11. Obdobný závěr Ústavní soud konstatuje i ve vztahu k tvrzenému pochybení obecných soudů tím, že neprovedly jím navrhované důkazy. Stěžovatel tuto svou argumentaci předložil již Nejvyššímu soudu v rámci dovolání, který na ni adekvátním způsobem reagoval (srov. bod 40 napadeného usnesení). Pro stručnost a vzhledem k tomu, že na toto odůvodnění stěžovatel blíže ani nereaguje a nezpochybňuje jej, na ně Ústavní soud toliko odkazuje. Rozporuje-li věrohodnost osoby napadeného poškozeného, lze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že jeho věrohodností se vrchní soud adekvátním způsobem zabýval, když toto byl jeden z důvodů doplnění dokazování před odvolacím soudem, který soudu prvního stupně vytýkal nedostatky v této otázce.
12. Ústavní soud proto shrnuje, že napadená rozhodnutí svým odůvodněním splňují požadavky vyplývající z práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přisvědčit přitom Ústavní soud nemůže ani stěžovatelově námitce, že obecné soudy porušily zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel k tomuto porušení nicméně nepředkládá bližší argumentaci.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2026
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu