Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti K. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 18 Co 208/2025-117 ze dne 30. května 2025, usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 59 EXE 26/2025-30 ze dne 21. února 2025 a výzvě Okresního soudu v Kladně č. j. 59 EXE 26/2025-130 ze dne 21. července 2025, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Krajský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení Okresního soudu v Kladně, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Proti těmto usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1784/25 ze dne 30. 6. 2025 odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, konkrétně dovolání proti usnesení krajského soudu.
2. Z nyní posuzované ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel proti napadenému usnesení krajského soudu podal dovolání, načež byl vyzván okresním soudem k doložení právního zastoupení podle § 241b občanského soudního řádu. Stěžovatel následně podal tuto ústavní stížnost, kterou míří proti usnesení krajského soudu, usnesení okresního soudu a proti výzvě okresního soudu, neboť s požadavkem povinného právního zastoupení nesouhlasí.
3. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem ochrany práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány veřejné moci již (standardním postupem) možná.
4. Vyslovil-li Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1784/25, že ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu č. j. 18 Co 208/2025-117 ze dne 30. 5. 2025 a usnesení okresního soudu č. j. 59 EXE 26/2025-30 ze dne 21. 2. 2025 je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal dovolání, bylo tím myšleno nejen podání (řádného) dovolání, ale i vyčerpání celého dovolacího řízení. Teprve jeho skončením lze totiž mít dovolání jako mimořádný opravný prostředek za vyčerpané. Z ústavní stížnosti se jeví, že k takovému vyčerpání dosud nedošlo, ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu a okresního soudu je tedy nadále nepřípustná.
5. Nepřípustná je pak ústavní stížnost i ve vztahu k výzvě okresního soudu, neboť ani touto výzvou dovolací řízení nebylo skončeno. Spatřuje-li stěžovatel porušení svých práv v požadavku právního zastoupení v dovolacím řízení, může se proti tomuto tvrzenému porušení bránit ústavní stížností v okamžiku, kdy se nesplnění podmínky povinného právního zastoupení definitivně projeví ve výsledku dovolacího řízení.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl. Za daných okolností stěžovatele ani nevyzýval k odstranění vad ústavní stížnosti.
7. Lze dodat, že pokud stěžovatel zamýšlel spolu s ústavní stížnosti podat návrh na zrušení § 241 občanského soudního řádu (v ústavní stížnosti je to naznačeno, jasně formulovaný návrh v ní však absentuje), měl by takový návrh tzv. akcesorickou (odvozenou) povahu. Protože ale samotnou ústavní stížnost nelze věcně projednat, odpadá tím současně možnost projednat návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj