I. ÚS 2183/16

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 4. 7. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Součástí ústavní stížnosti byl rovněž návrh na přednostní projednání věci, jak to umožňuje ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

Ústavní stížností napadeným usnesením Celního úřadu pro Středočeský kraj bylo v souladu s ustanovením § 79f tr. ř. rozhodnuto tak, že se jako náhradní hodnota zajišťují u finančního subjektu AKCENTA CZ a. s. IČ [IČO], peněžní prostředky ve výši 550.000,- EUR na interním platebním účtu, jehož uživatelem je stěžovatelka, zastupovaná jednatelem J. R., r. č. X.

Podle zjištění orgánů činných v trestním řízení měl podezřelý J. R. a další osoby v období od 15. 5. 2014 do 19. 6. 2015 dovézt ze zahraničí do daňového území ČR nejméně 1 041 689 litrů minerálních olejů, nezatížených spotřební daní, když minerální oleje byly zneužity jako motorová nafta pro pohon motorů, aniž by z nich byla přiznána a uhrazena spotřební daň. Ze zatím zjištěného zneužití shora specifikovaného množství minerálních olejů nebyla ČR uhrazena daň ve výši 11 406 499 Kč.

Stěžovatelka ve svém návrhu namítá, že orgány činné v trestním řízení se nevypořádaly s tím, zda její zajištěný majetek byl k tomuto zajištění způsobilý. Příslušný celní úřad v napadeném rozhodnutí neuvedl, jakým způsobem dospěl k jejímu platebnímu účtu. Pan J. R. je sice jednatelem stěžovatelky, avšak nemá s ní žádné finanční vazby a v žádném případě není stěžovatelka spojena s údajnou trestnou činností J. R.. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém usnesení uvedl, že náhradní hodnota byla zajištěna z účtu stěžovatelky z toho důvodu, že peněžní prostředky na něj vložil právě její jednatel, nicméně ten z pozice výkonu své funkce nakládá s penězi stěžovatelky běžně. Podle jejího názoru neexistoval žádný titul k výše popsanému postupu správního orgánu.

Další námitka stěžovatelky spočívá v tom, že zajištěné peněžní prostředky přesahovaly údajnou škodu způsobené ČR téměř o jednu třetinu (cca 3 500 000 Kč). Celní úřad se nijak nevypořádal s tím, z jakého důvodu zajistil peněžní prostředky v uvedené výši. Obvodní soud k tomu pouze uvedl, že přesnou částku bude možno vyčíslit až na základě mezinárodní spolupráce.

Stěžovatelka spatřuje zásah do svého základního práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, zakotvenou v čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž mělo být porušeno právo vlastnit majetek a disponovat s ním. V důsledku toho hrozí stěžovatelce úpadek z důvodu nemožnosti hradit své závazky.

Z výše vyložených důvodů má stěžovatelka za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 11, čl. 36 Listiny.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Do pravomoci soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud také ve své obsáhlé judikatuře opakovaně zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, což se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. tr. ř. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2017/14 ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 2626/14 ze dne 30. 9. 2014 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že k zajištění náhradní hodnoty došlo na základě zákona a sledovalo legitimní cíl, předmětná usnesení byla vydána k tomu oprávněným orgánem a v jejich odůvodnění (posuzovaném komplexně) nebyly zjištěny známky svévole.

K tvrzenému porušení vlastnického práva je třeba odkázat na smysl a účel institutu zajištění náhradní hodnoty dle § 79f tr. řádu, kdy se jedná o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického (dispozičního) práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že usnesení příslušného celního úřadu je odůvodněno velmi stručně. Toto usnesení však nelze posuzovat izolovaně, jak činí stěžovatelka, ale ve spojení s rozhodnutím stížnostního soudu, který si byl uvedeného deficitu vědom a relevantním otázkám věnoval náležitou pozornost.

Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že došlo k "nepřiměřenému zásahu" do jejího vlastnického práva (čl. 11 Listiny), resp. práva svobodně podnikat (čl. 26 Listiny), neboť při hodnocení postupu správního orgánu z hlediska přiměřenosti omezení vlastnických práv stěžovatelky (včetně délky jejího trvání), je předně nezbytné vzít v úvahu komplikovaný charakter a také závažnost samotné vyšetřované hospodářské trestné činnosti, kterou měla být způsobena škoda ve výši několika milionů korun.

Z odůvodnění napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 je zcela zřejmé, že tento se dostatečnou měrou zabýval postavením jednatele stěžovatelky, pana J. R., při obchodování s minerálními oleji, resp. s motorovou naftou. Obvodní soud dospěl k závěru, že jednání J. R. zjevně odhaluje zneužití společnosti JR Capital Invest jako fakturačního mezičlánku v systému zneužívání ZMO jako motorové nafty. Je sice pravdou, jak poukazuje stěžovatelka, že z napadených rozhodnutí státních orgánů nelze seznat její propojení s deliktní činností J. R., nicméně to není podstatné. Smyslem provedeného úkonu bylo zajištění peněžních prostředků, s nimiž disponoval J. R. a přitom není důležité to, na který, resp. na čí účet J. R. peníze převedl. K uvedenému je třeba uvést, že pokud J. R. disponoval se zajištěnou částkou z pozice jednatele stěžovatelky, z jejího podání nelze vůbec seznat, jaká kauza, resp. důvod dispozice, se za tímto jednáním nacházela. Prosté tvrzení o tom, že zajištěné peněžní prostředky náleží stěžovatelce, v předmětném případě jistě nepostačí k tomu, aby bylo jejich zajištění zrušeno. V následujícím řízení musí být skutečný původ peněz teprve zjištěn.

Závěrem je třeba připustit možnost, že pokud by zajištěné peněžní prostředky náležely skutečně stěžovatelce, mohla by se tato dostat do finančních či dokonce existenčních potíží, a proto je třeba apelovat, ať již na správní či soudní orgány, aby prověřování původu peněz maximálně urychlily.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud fakticky rozhodl o stížnosti stěžovatelky bez zbytečného odkladu, o jejím návrhu podle § 39 zákona o Ústavním soudu se neusnášel.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2016

David Uhlíř v. r. předseda senátu