Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti A. R., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 2. 9. 2016, č. j. KRPA-363586-285/TČ-2014-000071, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 2 ZN 2917/2014, vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 3. 2017, č. j. 3 KZN 1514/2015-114 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 VZN 2021/2014-164, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Na Ústavní soud se včasným podáním splňujícím náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obrátila stěžovatelka, přesvědčená, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly příkladný prostor hodnocení skutkového stavu úmrtí její dcery, věc pečlivě neposoudily a nedostatečně své závěry odůvodnily. Domnívá se, že jejich postupem došlo k dotčení jejích základních práv podle čl. 2 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z toho dovozuje, že jí svědčí právo na účinné vyšetřování.
2. Napadeným usnesení policie odložila věc týkající se úmrtí poškozené (*1991) se závěrem, že se ve věci nejedná o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. 3. Stížnost stěžovatelky Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou.
4. Proti uvedenému usnesení stěžovatelka podala podnět k výkonu dohledu. Městské státní zastupitelství jej zamítlo jako nedůvodné. Vrchní státní zastupitelství v Praze se s jeho postupem ztotožnilo.
5. Vzhledem k nenahraditelné individuální újmě, kterou stěžovatelka utrpěla v důsledku smrti blízké osoby, se dovolává práva na účinné vyšetřování a požaduje důkladné zhodnocení skutkového stavu a zohlednění pochybností a rozporů, na něž konstantně upozorňuje. Nesouhlasí se závěrem, že dcera páchala sebevraždu bez cizího zavinění, na němž ustrnuly orgány činné v trestním řízení. Podle názoru stěžovatelky předem vyloučily a řádně se tudíž nezabývaly prošetřením podezření, že úmrtí bylo následkem spáchání zvlášť závažného trestného činu proti životu a zdraví. Připojuje rozsáhnou kritiku vedení trestního řízení i polemiku s jednotlivými závěry, které orgány činné v trestním řízení ze skutkových zjištění dovodily.
6. Stěžovatelka dodává, že v mnoha případech se orgány činné v trestním řízení zabývají prověřením i zcela bagatelních trestních věcí, aniž by přisvědčily oprávněným námitkám obviněných, aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a věc odložily.
7. V posuzovaném velmi závažném případu úmrtí mladé ženy naopak tuto zásadu důsledně uplatňovaly a věc proto odložily.
8. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí i dalších písemností a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Základem ústavní stížnosti je nespokojenost stěžovatelky se závěry, k nimž orgány činné v trestním řízení dospěly, pokud neshledaly, že by konkrétní osoby svým jednáním zapříčinily úmrtí její dcery.
10. Ústavní soud se již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestní stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že z "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ČR nezakládá (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343).
11. Z ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka dovolává práva na účinné vyšetřování. Tím se Ústavní soud v nedávné době opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze tohoto subjektivního ústavního práva (srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15). Jak lze dovodit z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, právo poškozeného na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10). Není-li dotčeno žádné z uvedených substantivních práv poškozeného, nelze dovodit, že by mu svědčilo právo na účinné vyšetřování. Právo na efektivní trestněprávní ochranu navíc nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva).
12. Jde-li o účinnost vyšetřování, zda došlo ke spáchání trestného činu (jinou osobou), platí, že jednou z povinností státu je vytvořit účinný a nezávislý systém schopný zjistit příčinu smrti a případně pachatele přivést k odpovědnosti - v opačném případě by byla záruka ochrany práv pouze teoretická. Konkrétní požadavky efektivního vyšetřování závisí na kontextu, v němž došlo (mělo dojít) k zásahu do práva na život. Evropský soud pro lidská práva odůvodňuje požadavek účinného vyšetřování potřebou účinné realizace vnitrostátních zákonů na ochranu života, jakož i potřebou příbuzných dozvědět se relevantní fakta. Efektivní ochrana vyžaduje provedení řádného a pečlivého vyšetřování v souladu s trestním řádem prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, a to vždy, je-li podezření na spáchání trestného činu. Blíže se k otázce účinného vyšetřování státními orgány vymezil Ústavní soud například v usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13.
13. Ani požadavek efektivního vyšetřování však neznamená, že orgány činné v trestním řízení naleznou osobu odpovědnou za úmrtí, případně že by jejich povinností bylo vypátrat a označit pachatele i za situace, kdy dojdou k závěru, že nebyl spáchán ani nedbalostní trestný čin. Závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že zemřel člověk, mladá žena - k takovým událostem s objektivně tragickým dopadem dochází i bez cizího zavinění, případně i přes snahu tomuto dopadu zabránit. V konkrétním případě není možné odhlédnout od stavu toxické psychózy, v němž se poškozená v inkriminované době (podle závěrů znaleckých posudků) nacházela po užití kokainu v kombinaci s únavou z náročného mnohahodinového návratu z dovolené. Působení mnoha okolností podrobně rozvedených v napadených rozhodnutích (zejména v usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9) pak svědčí pro závěr, že smrtelná zranění si způsobila sama poškozená. Závazek účinného vyšetřování je závazek náležité péče, a přezkum jeho splnění se proto zaměřuje na otázku, zda orgán veřejné moci prokázal řádnou snahu zjistit konkrétní okolnosti - nehodnotí se však výsledek, k jakému orgán dospěl.
14. Úkolem Ústavního soudu pak není přezkum rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o opodstatněnost zahájení či nezahájení trestního stíhání, ale přezkum, zda při svém postupu orgány neporušily zaručená práva. Ústavní soud rozumí situaci, v níž se stěžovatelka ocitla poté, co ztratila jedinou dceru za okolností, které by bez řádného prověření mohly domněnky o účasti další osoby či osob na tragickém následku podporovat. Orgány činné v trestním řízení se však velmi podrobně věnovaly zhodnocení rozporů ve výpovědích dvou osob přítomných v bytě v inkriminovaný čas při jejich výsleších i rekonstrukci, které konfrontovaly s fotodokumentací z místa činu, se zajištěnou elektronickou komunikací z doby před nešťastnou událostí, s výpověďmi dalších mnoha svědků z jejich okolí a mnoha dalšími zjištěnými skutečnostmi. Závěry znaleckých posudků i výslechy znalců byly podrobně zhodnoceny v kontextu celého důkazního řízení. Z celkového prověřování, včetně jeho revize, orgány činné v trestním řízení nezjistily žádné indicie, které by podezření z účasti jiné osoby na poranění a smrti poškozené podporovaly. Naopak bylo prokázáno, že si smrtelná zranění způsobila sama poškozená, což vedle výpovědi osob přítomných v bytě, podporovaly závěry znaleckých posudků. Ústavní soud prověřování podezření ze spáchání trestného činu v posuzované věci hodnotí jako velmi důkladné, zcela v souladu se zásadami ovládajícími dokazování v trestním řízení, včetně zásady vyhledávací a zásady zjišťování stavu bez důvodných pochybností.
15. O aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v případě prověřování případu poškozené nemůže být vůbec řeč. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je třeba ho použít k výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici. Tímto přístupem se zároveň zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy. V posuzovaném případě k trestnímu stíhání nedošlo, neboť nebyly naplněny znaky některé ze skutkových podstat uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. To byl důvod pro odložení věci policejním orgánem. Z napadených rozhodnutí není patrné, že by orgány činné v trestním řízení vedly úvahy o tom, že by věc měla být odložena proto, že se jedná o bagatelní skutek s hraniční společenskou škodlivostí
16. Ústavní soud tedy neshledal, že by orgány činné v trestním řízení nedostály uvedeným ústavněprávním požadavkům na efektivní vyšetřování a tvrzené zkrácení v zaručených právech nezjistil. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu