Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele F. L., zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem [adresa] o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. října 2012 č. j. 28 Cdo 499/2012-195, rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2011 č. j. 28 Co 117/2011-140 a Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. prosince 2010 č. j. 7 C 222/2010-58, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 15. dubna 2011 č. j. 7 C 222/2010-102, 105, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2013 domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tvrzením, že se jimi cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že v řízení, ve kterém se žalobce domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem, on, jako žalovaný požadoval zamítnutí žaloby s tím, že pro vlastnické právo k nim nesvědčí žádný důkaz a žalobce neprokázal ani své právní nástupnictví po n. p. Tona, jenž konečně, podle jeho přesvědčení, také ani nemovitosti nevybudoval, pouze rekonstruoval. Dále poukázal na rozsah dokazování a na postup soudů, při němž, dle něj, nebyla věci věnována náležitá a zvýšená pozornost, a proto také dospěly k nesprávnému právnímu závěru, tedy k určení žalobce jako vlastníka předmětných nemovitostí.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud s poukazem na přesvědčivé závěry odvolacího soudu, na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu opodstatněně dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné a své rozhodnutí přiléhavě odůvodnil. Krajský soud v Praze na základě odvolání druhého žalovaného (nyní stěžovatele) přezkoumal rozsudek (kterým soud I. stupně určil žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí) v souladu s § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu a opodstatněně jej (ve věci samé) potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí s poukazem na správná skutková zjištění učiněná Okresním soudem v Kolíně a vztahující se také k pravomocně zamítnutým vzneseným restitučním nárokům žalovaného k předmětným nemovitostem, se vypořádal se všemi jeho uplatněnými odvolacími námitkami a i na toto vyčerpávající odůvodnění lze v dalším odkázat. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2013 Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu