Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti K. T., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem [adresa] a, Praha 4, proti (1) usnesením Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZT 32/2025-1001 ze dne 26. 6. 2026 a č. j. 2 NZT 32/2025-995 ze dne 26. 6. 2026 a (2) proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu ve způsobu vedení trestního řízení Nejvyšším státním zastupitelstvím, Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci a Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, (3) spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh na vydání předběžného opatření se odmítají.
Odůvodnění
Úvodní stručné shrnutí věci
1. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení dvou usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, kterými byly odmítnuty jeho stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Stěžovatel však v ústavní stížnosti nevznáší námitky proti zahájení trestního stíhání, ale brojí proti "kumulaci procesních úkonů", k níž došlo po zahájení trestního stíhání (a současně před podáním obžaloby). Stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení postupovaly nepřiměřeně rychle, poskytovaly mu jen krátké lhůty atp., čímž stěžovateli znemožnily efektivní obhajobu. Ústavní soud však námitkám stěžovatele nepřisvědčil a neshledal důvod pro výjimečný zásah do fáze přípravného řízení.
2. Ústavní soud rovněž nevyhověl návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal orgánům činit jakékoli úkony směřující k podání obžaloby. Tento návrh sleduje osud zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti, jíž se Ústavní soud zabýval bez zbytečného odkladu.
Okolnosti předcházející podání ústavní stížnosti
3. Policejní orgán (označený v záhlaví) zahájil dvěma usneseními ze dne 4. 5. 2026 a 25. 5. 2026 trestní stíhání stěžovatele. V prvním případě je stěžovatel trestně stíhán spolu s dalšími dvěma osobami, a to pro spáchání zvlášť závažných zločinů zneužití pravomoci úřední osoby a legalizace výnosů z trestné činnosti. V druhém případě je stěžovateli samostatně kladeno za vinu spáchání zvlášť závažného zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Stěžovatel podal proti zahájení trestního stíhání stížnosti. Nejvyšší státní zastupitelství je však odmítlo, a to dvěma usneseními ze dne 26. 6. 2026.
4. Od zahájení trestního stíhání učinily orgány činné v trestním řízení řadu procesních úkonů, proti jejichž kumulaci a časové souslednosti stěžovatel v ústavní stížnosti brojí. Podrobnější popis těchto úkonů však na tomto místě není účelný.
5. V době podání ústavní stížnosti se trestní věc stěžovatele nacházela ve fázi přípravného řízení před podáním obžaloby. Následně však Ústavní soud z úřední činnosti zjistil, že dne 31. 7. 2026 byla na stěžovatele a další obviněné podána obžaloba Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci (tato okolnost je pro posouzení ústavní stížnosti relevantní, jak bude popsáno níže).
Ústavní stížnost a návrh na vydání předběžného opatření
6. Vzhledem k obsáhlosti ústavní stížnosti Ústavní soud pouze stručně shrne její základní parametry s uvedením příkladů některých argumentů stěžovatele.
7. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zrušil obě usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, kterými byly odmítnuty stížnosti proti usnesením o zahájení trestního stíhání. Právě od vydání těchto usnesení rovněž stěžovatel odvozuje počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti. Stěžovatel však nevznáší žádné námitky proti samotnému zahájení trestního stíhání, a tedy ani proti obsahu těchto napadených usnesení. Podstatou ústavní stížnosti je celkový a souhrnný nesouhlas se způsobem, kterým orgány činné v trestním řízení postupovaly v době od zahájení trestního stíhání.
8. Stěžovatel rovněž ústavní stížností napadá postup policejního orgánu, vrchního státního zastupitelství a Nejvyššího státního zastupitelství spočívající ve "vedení trestního řízení v rozporu s ústavními právy stěžovatele". Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zakázal policejnímu orgánu a vrchnímu státnímu zastupitelství "pokračovat v porušování ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nebo jakkoli jinak do nich zasahovat".
9. Konkrétně stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení vydaly v období od 4. 5. do 29. 6. 2026 celkem 37 rozhodnutí, opatření a vyrozumění, jimiž bylo se stěžovatelem zahájeno trestní stíhání, rozšiřováno trestní stíhání, zajišťován majetek, nařizovány výslechy svědků a obviněných, stanoveny lhůty k odůvodnění stížností a činěny další procesní úkony vyžadující aktivní reakci obhajoby. Tímto je podle stěžovatele "materiálně vyloučeno naplňování podmínek výkonu advokacie", jelikož stěžovatel a jeho obhájce fakticky nemají čas se s úkony v řízení dostatečně seznamovat. Za "klíčovou eskalaci" označuje stěžovatel období mezi 25. 5. a 28. 5. 2026, kdy bylo vydáno 8 různých rozhodnutí či vyrozumění (např. usnesení policejního orgánu o rozšíření trestního stíhání, vyrozumění o nařízení ohledání dat, výzva k neprodlenému doložení tvrzení ohledně profesního účtu či vyrozumění o výsleších tří svědků). Bylo tak porušeno právo stěžovatele na přiměřený čas k přípravě obhajoby podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
10. Kromě celkové kumulace úkonů v trestním řízení se pak stěžovatel ohrazuje i proti některým konkrétním stanoveným lhůtám. O snaze minimalizovat prostor pro obhajobu svědčí např. "vydání vyrozumění o prostudování spisu na konci vyšetřování s poskytnutím pouhých 8 dnů předem a lhůtou pro návrhy na doplnění vyšetřování v den skončení prostudování spisu."
11. Stěžovatel současně argumentuje, že orgány odůvodňují potřebu urychleného vyřízení věci nepřípustným způsobem. Podle stěžovatele orgány ukládají krátké lhůty proto, že nejpozději dne 14. 8. 2026 je nutné podat obžalobu na vazebně stíhaného spoluobviněného, jinak by musel být propuštěn. Stěžovatel uvádí, že vazební stíhání jiné osoby nemůže být důvodem pro krácení práva stěžovatele na obhajobu, a rovněž poukazuje na to, že trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno s neodůvodněnou prodlevou oproti vazebně stíhanému obviněnému.
12. Stěžovatel nakonec navrhuje Ústavnímu soudu, aby vydal předběžné opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu. Požaduje, aby Ústavní soud zakázal policejnímu orgánu činit "jakékoli procesní úkony směřující k podání návrhu na podání obžaloby". Pokud by policejní orgán podal návrh na podání obžaloby a státní zástupce obžalobu podal, byla by tím uzavřena fáze přípravného řízení, v níž stěžovatel nemohl řádně uplatnit svá práva. Případné konstatování porušení ústavních práv stěžovatele Ústavním soudem po podání obžaloby by nemohlo vést k nápravě situace.
Přípustnost ústavní stížnosti
13. Ústavní stížnost je nepochybně přípustná proti usnesením Nejvyššího státního zastupitelství, kterými byly odmítnuty stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Jak Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 7/26, publ. pod č. 101/2026 Sb., k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti zahájení trestního stíhání není nutné vyčerpat opravný prostředek v podobě podnětu k výkonu dohledu. Ústavní stížnost proti usnesením Nejvyššího státního zastupitelství je tedy podána přípustně a včas.
14. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná rovněž v tom rozsahu, ve kterém směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Tento zásah má podle stěžovatele spočívat - stručně řečeno - ve způsobu vedení trestního řízení po zahájení trestního stíhání, zejména v kumulaci různých rozhodnutí v krátkém časovém sledu. Ačkoli je zásah vymezen netypicky, ústavní stížnost je přípustná.
15. Ústavní soud rovněž shledal, že ústavní stížnost je včasná - byla podána ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak i v případě, pokud by Ústavní soud neodvozoval počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti od doručení usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, ale od okamžiku, kdy se stěžovatel dozvěděl o jím tvrzené "klíčové kumulaci" procesních úkonů.
Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti
16. Ústavní soud připomíná, že usnesení o zjevné neopodstatněnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud se však nad rámec toho k některým argumentům stěžovatele alespoň stručně vyjádří.
17. Na prvním místě je vhodné připomenout, že Ústavní soud se v tomto řízení nijak nezabývá ústavností zahájení trestního stíhání (ani podání obžaloby). Stěžovatel sice napadá usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, kterými byly zamítnuty jeho stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Avšak ani sám stěžovatel nevznáší proti zahájení trestního stíhání žádné další věcné námitky. Již z toho důvodu je ústavní stížnost, co se týče napadených usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, zjevně neopodstatněná. Pokud by totiž Ústavní soud návrhu stěžovatele v tomto rozsahu vyhověl, Nejvyšší státní zastupitelství by bylo pouze povinno znovu přezkoumat usnesení o zahájení trestního stíhání, proti němuž však stěžovatel nic nenamítá. Jak bylo popsáno výše, stěžovatel ve skutečnosti nebrojí proti zahájení trestního stíhání a navazujícím usnesením Nejvyššího státního zastupitelství, ale proti tomu, co se odehrálo po zahájení trestního stíhání.
18. Ústavní soud zachovává zdrženlivost při přezkumu procesních úkonů a rozhodnutí vydaných v přípravném řízení, tj. ve fázi mezi zahájením trestního stíhání a podáním obžaloby. Důvod této zdrženlivosti tkví v subsidiaritě ústavní stížnosti. Ve valné většině případů se v této fázi řízení jedná o rozhodnutí mezitímní povahy, která nemají konečné důsledky - případná pochybení, k nimž může dojít v této fázi trestního řízení, lze většinou následně napravit v rámci řízení před soudem. V nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 dokonce Ústavní soud uvedl, že jiný zásah orgánu veřejné moci nelze spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá.
19. Namítá-li stěžovatel, že bylo znemožněno jeho právo na obhajobu, pomíjí, že se proti skutečnostem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, ale i v dalších rozhodnutích a úkonech bude moci dále bránit v řízení před soudem. Nelze opomenout ani to, že po podání obžaloby je předseda senátu oprávněn nařídit zasedání k předběžnému projednání obžaloby. Ustanovení § 186 písm. e) trestního řádu dokonce výslovně počítá s tím, že tak předseda senátu učiní, má-li za to, že "přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, neboť v něm byly závažným způsobem porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení zajišťující právo obhajoby, a takové porušení procesních předpisů nelze napravit v řízení před soudem". Ústavní soud nijak nenaznačuje ani nepředjímá, že by se tak mělo stát, pouze ilustruje, že v rámci dalšího průběhu trestního řízení je možné, aby se obecný soud, jenž je také plně povolán chránit základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy), námitkami stěžovatele dále zabýval.
20. Již tato obecná východiska, spočívající ve zdrženlivosti Ústavního soudu a subsidiaritě jeho zásahu do fáze přípravného řízení, svědčí pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti. Jednoduše řečeno, i kdyby stěžovatel v důsledku časové tísně vytvořené orgány činnými v trestním řízení skutečně neměl dostatečný prostor pro vznesení některých námitek, bude je moci uplatnit v následující fázi řízení, čímž je jeho ústavní právo na obhajobu zachováno.
21. Lze si představit i natolik extrémní situace, kdy postup orgánů činných v trestním řízení mezi zahájením trestního stíhání a podáním obžaloby je do té míry svévolný a popírající právo obviněného na obhajobu, že si vyžádá zásah Ústavního soudu. V posuzovaném případě však k takovému extrémnímu postupu nedošlo. Ani sám stěžovatel koneckonců netvrdí, že by jakýkoli orgán jednal protizákonně. Stěžovatel pouze dovozuje "celkovou protiústavnost" spočívající v překotném způsobu vedení přípravného řízení.
22. Mnohé procesní úkony ve stěžovatelově trestní věci byly skutečně činěny s urychlením - orgány tuto skutečnost ani nijak nezpochybňovaly (srov. např. bod 11 prvního usnesení Nejvyššího státního zastupitelství). To však samo o sobě nezpůsobuje protiústavnost. Podstata a smysl základního práva stěžovatele na obhajobu byla zachována přiměřeně tomu, o jakou fázi trestního řízení se jedná. Uvedené lze ilustrovat na příkladu toho, jaký časový prostor měl stěžovatel k odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání (které je rozhodnutím, proti němuž směřovaly nejdůležitější námitky obhajoby v této fázi řízení). V posuzované věci bylo trestní stíhání zahájeno dne 4. 5. 2026, následně proti němu stěžovatel podal blanketní stížnost, k jejímuž doplnění mu byla stanovena lhůta do 22. 5. 2026. Stěžovatel s takto stanovenou lhůtou nesouhlasil, domáhal se jejího přezkumu, avšak vrchní státní zastupitelství lhůtu neprodloužilo. Stěžovatel přesto zaslal přípis s tím, že odůvodnění stížnosti doplní až do 5. 6. 2026; Nejvyšší státní zastupitelství pak na toto doplnění posečkalo (srov. body 10 a 11 prvního usnesení Nejvyššího státního zastupitelství). Analogická situace s drobnými časovými odchylkami nastala také v případě druhého usnesení o zahájení trestního stíhání. Je tedy zjevné, že stěžovateli byla v rozumné míře zachována možnost argumentovat proti tomu, co je ve fázi před podáním obžaloby klíčové.
23. Ústavní soud nemá žádné pochybnosti o ústavnosti postupu orgánů činných v trestním řízení ani z tvrzené "klíčové eskalace" procesních úkonů. Stěžovatel poukazuje na to, že v rámci čtyř dnů bylo vydáno hned osm úkonů. Ve dvou případech se však jednalo o vyrozumění o výsleších svědků, v jednom případě o a) vyrozumění o možnosti nahlédnout do spisu, b) výzvu k doložení tvrzení ohledně účtu, c) usnesení o nevyloučení státního zástupce pro podjatost, d) vyrozumění o nařízení ohledání dat a výslechu obviněného, e) usnesení o rozšíření trestního stíhání, f) usnesení o vyloučení a spojení věcí. Ne všechny úkony tedy vůbec měly bezprostřední vliv na obhajobu stěžovatele. A i kdyby takový vliv měla, vydání několika rozhodnutí v krátkém časovém sledu není protiústavní.
24. Z kontextu a obsahu stěžovatelem přiložených listin vyplývá, že jedním z důvodů urychleného postupu ve věci skutečně mohla být okolnost, že nebude-li do dne 15. 8. 2026 podána obžaloba na jednoho ze spoluobviněných, nebude možné dále prodlužovat jeho vazbu. Nejde však o okolnost, který by způsobovala protiústavnost. Předně, orgány činné v trestním řízení odůvodnily urychlený postup v řízení i dalšími okolnostmi (např. bod 11 napadeného usnesení Nejvyššího státního zastupitelství). A především, za situace, kdy orgány postupovaly v mezích zákona, nemůže být stěžovatelem namítaná kumulace úkonů protiústavní, i kdyby jejím jediným důvodem skutečně byla blížící se potřeba podání obžaloby.
Návrh na vydání předběžného opatření
25. Návrh na vydání předběžného opatření, kterým se zakazuje orgánům činným v trestním řízení činit jakékoli procesní úkony směřující k návrhu na podání obžaloby, sleduje - jakožto návrh akcesorický - osud odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud o návrhu na vydání předběžného opatření nerozhodoval samostatně, jelikož ústavní stížnost projednal bez zbytečného odkladu.
26. Navíc, obžaloba na stěžovatele již byla podána, a to dva dny po doručení ústavní stížnosti. Návrh na vydání předběžného opatření, kterým se stěžovatel snažil zamezit podání obžaloby, se tedy stal bezpředmětným. Podáním obžaloby se věc posouvá do další fáze trestního řízení, v níž mohou být námitky obviněného vzneseny a vypořádány, jak již bylo vysvětleno výše [srov. § 186 písm. e) trestního řádu].
Závěr
27. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Akcesorický návrh na vydání předběžného opatření sdílí osud zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu