Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z. Ř., zastoupené JUDr. Václavou Baudišovou, advokátkou se sídlem [adresa] 7, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 177/2017-126 ze dne 16. 5. 2017, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením č. j. 9 P 14/2017-88 ze dne 10. 3. 2017 Obvodní soud pro Prahu 7 nařídil předběžné opatření, kterým upravil styk otce s nezletilou dcerou stěžovatelky tak, že je oprávněn stýkat se s ní každý sudý týden v roce od pátku 17:00 hodin do neděle 17:00 hodin s místem předání a převzetí nezletilé v jeho bydlišti. Rozhodl tak o návrhu otce, kterým se domáhal nařízení předběžného opatření, na jehož základě by byla matce uložena povinnost předat nezletilou do jeho péče. K odvolání otce Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí nalézacího soudu a návrhu otce vyhověl a upravil rozsah styku stěžovatelky s nezletilou. Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že obvodní soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí a nedoručil jí návrh otce. Učinil tak až na žádost její právní zástupkyně, takže stěžovatelka ve svých podáních nemohla včas a přiměřeně reagovat na strategii navrhovatele, čímž dle ní byla porušena zásada kontradiktornosti řízení v neprospěch stěžovatelky. Městský soud pak měl dle názoru stěžovatelky zasáhnout do jejích základních práv tím, že nezletilou svěřil do péče otce a určil nepřiměřený rozsah styku nezletilé s ní. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno 13. 2. 2017 a je na samém počátku, usnesení dle stěžovatelky předjímá rozhodnutí ve věci samé a na dlouhou dobu fixuje nynější stav. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. např. nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Deficit těchto základních podmínek Ústavní soud v napadeném rozhodnutí ovšem neshledal. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v zásadě představuje snahu o revizi okolností, které vedly odvolací soud k závěru o nutnosti nařízení předběžného opatření v uvedeném rozsahu. Z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že důvodem pro vyhovění návrhu otce byl celkový přístup stěžovatelky k řešení dosavadní situace. Poznatky o něm soud nabyl nejen z rozhodnutí nalézacího soudu a jemu předcházejících zjištění, která již ve své době na postoj stěžovatelky ukazovala, ale též z vývoje vzájemné korespondence mezi rodiči, jakož i ze zprávy klinické psycholožky o psychologickém vyšetření nezletilé. Ze strany soudu nejde o projev svévole, který by si žádal zásah Ústavního soudu. Poukazuje-li stěžovatelka na dílčí procesní pochybení, ty se váží k rozhodnutí nalézacího soudu, jež ovšem bylo odvolacím soudem zcela změněno, fakticky nahrazeno. V odvolacím řízení přitom stěžovatelka měla všechen prostor k uplatnění své argumentace, přesto nebyla úspěšná. Nesouhlas s úvahami městského soudu však za dané situace ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 10. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu