Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. P. M., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 457/2018-144 ze dne 20. února 2018, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 112/2015-42 ze dne 31. srpna 2015 a usnesení Okresního soudu v Tachově č. j. 11 Nc 2168/2005-22 ze dne 22. října 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v řízení před Okresním soudem v Tachově a Krajským soudem v Plzni neúspěšně domáhal zastavení exekuce pro 19 491 Kč s tím, že exekuce neměla být nikdy ani nařízena: exekuční titul nebyl stěžovateli nikdy řádně doručen. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013, neboť předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč.
2. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, krajského i okresního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, právo na projednání věci v přítomnosti stěžovatele a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že exekuce byla v jeho věci nařízena, byť mu exekuční titul nebyl nikdy řádně doručen. Krajský soud se přes tyto námitky řádně nezabýval zjištěním skutkového stavu. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatele, přestože obsahovalo všechny náležitosti a odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Pro posouzení ústavní stížnosti je zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Rozhodnutí o odmítnutí opravného prostředku z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci procesního práva - v daném případě právo podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Předmětem posouzení v řízení o ústavní stížnosti tak může být jen otázka, zda byl stěžovateli Nejvyšším soudem neústavně odepřen soudní přezkum, ne však samotné hmotné subjektivní právo [nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)].
5. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013, podle kterého platilo, že dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže je dána některá ze zákonných výjimek.
6. Ústavní soud již dříve uvedl, že v případech zastavení exekuce není zcela zřetelná vazba na peněžité plnění, jak předpokládá § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, Nejvyšší soud proto musí při odmítnutí pro nepřípustnost aspoň naznačit důvody takového postupu [nález sp. zn. III. ÚS 3766/14 ze dne 12. 1. 2016 (N 5/80 SbNU 55)]. Nejvyšší soud následně ve své praxi vyložil, že rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce vedené pro peněžité plnění, resp. o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce či výkonu rozhodnutí, je vždy fakticky rozhodováním o peněžitém plnění (usnesení č. j. 20 Cdo 776/2016-216 ze dne 9. 5. 2016). Tyto důvody Ústavní soud následně výslovně akceptoval (usnesení sp. zn. I. ÚS 2406/16 ze dne 6. 12. 2016 či sp. zn. II. ÚS 921/16 ze dne 10. 5. 2016). Od tohoto judikovaného závěru nemá Ústavní soud důvod se odchýlit. Vzhledem k tomu, že nyní napadené usnesení Nejvyššího soudu dospívá ke stejnému závěru a stěžovatel nijak nezpochybňuje, že v jeho věci šlo o částku 19 491 Kč, není z ústavního hlediska co Nejvyššímu soudu vytknout.
7. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba jej podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat. V případech, kdy zákon podání dovolání nepřipouští, plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí krajského soudu, nikoliv od doručení rozhodnutí odmítavého usnesení Nejvyššího soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 40/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997 (U 14/8 SbNU 431)].
8. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl, kdy mu bylo rozhodnutí krajského soudu doručeno, je třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí třeba počítat nejpozději ode dne 20. 2. 2018. Tohoto dne Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání stěžovatele, kterému tedy rozhodnutí krajského soudu muselo být již před tímto okamžikem doručeno. Dobu doručení rozhodnutí krajského soudu nebylo třeba zjišťovat přesně, neboť obsah spisu Ústavního soudu dostačuje k nepochybnému závěru o částečné opožděnosti ústavní stížnosti: stěžovatel svou ústavní stížnost podal 26. 6. 2018, lhůta dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu tedy zjevně nebyla zachována.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu