I. ÚS 2220/24

Odůvodnění

1. Včasnými a přípustnými ústavními stížnostmi se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka podala proti napadeným rozsudkům správních soudů samostatné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 2220/24, IV. ÚS 2221/24 a I. ÚS 2222/24, které Ústavní soud rozhodnutím pléna ze dne 11. září 2024 spojil ke společnému řízení a podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu určil soudkyni zpravodajku Veroniku Křesťanovou, jíž byla přidělena první ze spojovaných věcí.

3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelka napadá rozsudky Nejvyššího správního soudu a jim předcházející rozsudky Městského soudu v Praze ("městský soud"), kterými byly zamítnuty žaloby stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, jimiž zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 13. dubna 2021, 14. června 2022 a 7. září 2022, podle nichž jsou ve výroku těchto rozhodnutí uvedené výrobky stěžovatelky léčivými přípravky ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech).

4. Nejvyšší správní soud se v napadených rozsudcích ztotožnil s městským soudem, že správní orgány zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, shromáždily pro svá rozhodnutí podklady v dostatečném rozsahu a vysvětlily, co z kterého podkladu dovozují a jaký to má význam pro posouzení stěžovatelčiných výrobků. K námitce stěžovatelky, že všechny tři její žaloby týkající se problematiky klasifikace doplňků stravy obsahujících melatonin jako léčivých přípravků připadly vždy tomu stejnému senátu městského soudu, Nejvyšší správní soud konstatoval, že v případě městského soudu zatíženého stabilně vysokým nápadem není přidělení těchto kauz jednomu a témuž senátu natolik nepravděpodobné, aby to vyvolalo důvodnou pochybnost o řádném přidělení věcí. Žádná indicie o nestandardním postupu neplyne ani ze soudního spisu. Nejvyšší správní soud poukázal na časový odstup mezi podáním jednotlivých žalob a na skutečnost, že četnost a frekvenci podávání správních žalob nemůže městský soud ovlivnit. Nevznáší-li tedy stěžovatelka konkrétní námitky o svévolných zásazích do aplikace pravidel rozvrhu práce, je přidělení žalob k rozhodnutí stejnému senátu projevem zásady zákonného soudce.

5. Stěžovatelka v ústavních stížnostech poukazuje na skutečnost, že ve všech třech věcech, které jsou předmětem jejích ústavních stížností (a nadto ve dvou jiných) týkajících se otázky klasifikace výrobku s obsahem melatoninu, rozhodoval vždy stejný senát městského soudu (ve složení JUDr. L. H., JUDr. H. K., Ph.D., a JUDr. N. T.). Taktéž o následně podaných kasačních stížnostech rozhodoval vždy senát 6 As Nejvyššího správního soudu (ve složení JUDr. T. L., LL.M., JUDr. Ing. F. D., Ph.D., a Mgr. Ing. V. J., nebo ve složení JUDr. Ing. F. D., Ph.D., Mgr. Ing. V. J. a Mgr. Bc. J. C.). S ohledem na rotační princip zakotvený v rozvrhu práce městského soudu je podle stěžovatelky prakticky nemožné, aby v případě dodržení rozvrhu práce napadly věci týkající se problematiky klasifikace doplňků stravy obsahujících melatonin vždy stejnému senátu. Uvedené platí i pro rozvrh práce Nejvyššího správního soudu. Podle stěžovatelky dochází k nepřípustnému systematickému a účelovému přiřazování případů tohoto typu konkrétním senátům městského soudu a Nejvyššího správního soudu, což zavdává pochybnosti o respektování práva na zákonného soudce a o interní nezávislosti těchto soudů. Přidělování jednotlivých věcí přitom probíhá prostřednictvím interního počítačového systému soudu, jakákoli kontrola tohoto procesu stěžovatelkou je tedy vyloučena. Byť stěžovatelka není schopna předložit důkaz, kterým by mohla prokázat pochybení městského soudu při přidělování dotčených věcí, jsou podle jejího názoru vznesené pochybnosti dostatečným důvodem pro to, aby Ústavní soud zasáhl a zajistil stěžovatelce ústavním pořádkem zaručenou ochranu jejích práv.

6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

7. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelkou namítaným porušením jejího základního práva na soudní ochranu a na zákonného soudce, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími nedošlo.

8. Stěžovatelka nevznáší žádné námitky proti nosným důvodům napadených rozhodnutí, jde-li o věc samou. Podstata její argumentace spočívá v tom, že ačkoli rozvrh práce městského soudu nezná žádný specializovaný senát pro oblast farmaceutického práva, přesto jsou věci tohoto typu systematicky přidělovány vždy tomu stejnému jeho senátu z důvodu pohodlnosti (možnosti rozhodovat obdobnou věc stejným způsobem).

9. Ústavní soud se zabýval mnohokrát námitkou stěžovatelů, že bylo postupováno při přidělování jejich věci v rozporu s rozvrhem práce (tedy že jejich věc byla přidělena jinému soudci, než který byl k rozhodování určen rozvrhem práce). V takovém případě, byla-li tato námitka stěžovatelů důvodná, dospěl k závěru o porušení práva na zákonného soudce. V dané věci má stěžovatelka na základě konkrétně tvrzených indicií, které podle ní nemohou být projevem náhody, podezření, že přidělení věcí neodpovídalo rozvrhu práce, čímž mělo být porušeno její právo na zákonného soudce.

10. Ústavní soud sice na rozdíl od stěžovatelky ze samotných indicií rozhodně nedovodil stejné závěry jako stěžovatelka, avšak jí předkládané okolnosti přeci jen považoval - a to i (či hlavně) v zájmu zachování důvěry v justici - za hodné objasnění. Bral přitom v potaz omezené možnosti stěžovatelky případnou manipulaci, pokud by k ní mělo docházet, doložit, jakož i její pohled zvenčí. Současně je dobré poznamenat, že pokud by se stěžovatelka obrátila na správy soudů, mohla bližší informace získat sama.

11. Ústavní soud poté, co se seznámil s rozvrhy práce městského soudu (dostupné na https://justice.cz/web/mestsky-soud-v-praze/rozvrh-prace) a Nejvyššího správního soudu (dostupné na https://www.nssoud.cz/o-soudu/rozvrh-prace) v rozhodném znění, si vyžádal vyjádření od správy městského soudu, konkrétně místopředsedy soudu na úseku správního soudnictví, a správy Nejvyššího správního soudu, konkrétně od jeho předsedy.

12. Představitelé správy obou soudů reagovali podrobnými vyjádřeními, do kterých zahrnuli přehled nápadu z rozhodné doby.

13. Ústavní soud zaslal stěžovatelce obě vyjádření na vědomí a k případnému vyjádření. Stěžovatelka sdělila, že vyjádření městského soudu nepředstavuje dostatečný důkaz o řádném přidělení soudního nápadu v jí uvedených řízeních, když obsahuje pouze obecné zásady přidělování agendy podle rozvrhu práce a seznam zahájených řízení v rozhodné době, nikoli důkaz o tom, jak konkrétně byly napadené věci přidělovány soudnímu senátu v rámci interního informačního systému soudu. Nebyly tedy rozptýleny pochybnosti stěžovatelky o tom, že vysoce specializovanou problematiku klasifikace výrobku obsahujícího melatonin jako léčivého přípravku posuzuje na městském soudu vždy senát A, který se v dané oblasti orientuje lépe než ostatní senáty. Ani Nejvyšší správní soud neposkytl dostatečné důkazy o řádném přidělování soudní agendy senátu B, neboť když nepředložil žádné potvrzení či záznam o přiřazení daných věcí podle v rozvrhu práce stanovené zásady postupného přiřazování dle pořadí v došlé poště, ale jen seznam řízení o kasačních stížnostech v určeném období bez konkrétního důkazu či potvrzení o tom, jakým způsobem byly dané věci interně přiřazovány.

14. Ústavní soud názor stěžovatelky nesdílí. Představitelé správy obou soudů přesvědčivým způsobem vysvětlili, že (a jak konkrétně) byla při rozdělování věcí stěžovatelky aplikována pravidla rozvrhu práce a respektováno tak právo na zákonného soudce. Nepředložili přitom jen obecné údaje o přidělování agendy či pouhý seznam řízení zahájených v rozhodné době. Ve věcech napadlých městskému soudu byla uvedena časová posloupnost napadených věcí (včetně přesného času doručení napadených věcí), podle níž byly věci přiřazovány automatizovaným přidělovacím systémem v přehledu uvedeným soudcům s tím, že místopředseda městského soudu u každé z věcí výslovně uvedl, že ověřil pořadí zapsání a přidělení věci. Ve věcech napadených Nejvyššímu správnímu soudu byla také popsána časová posloupnost napadených věcí s uvedením, jak postupně jednotlivé věci napadly, případně nenapadly (např. z důvodu úlevy pro přidělení věci jiné agendy) v seznamu po sobě jdoucím soudcům. Ač se tedy mohlo stěžovatelce jevit pozoruhodné, či snad až podezřelé, že jí - obrazně řečeno - opakovaně "padla šestka", neboli její věci byly opakovaně zapsány do šestého senátu, a to nejen u městského soudu, ale pak i u Nejvyššího správního soudu, přičemž podle rozvrhů práce obou soudů ona pomyslná kostka měla i jiná čísla (šesté senáty nebyly specializované, a pro agendu, jíž se věci týkaly, byla příslušná i celá řada dalších senátů), bylo vysvětleno, že opakovaný nápad do šestých senátů nebyl aktem manipulace, nýbrž náhody s respektem k rozvrhu práce a tedy i práva na zákonného soudce.

15. Nejvyšší správní soud - jak je zřejmé - opodstatněně presumoval správnost postupu městského soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka s výjimkou prostého faktu opakování nápadu do téhož senátu netvrdila nic, co by manipulaci nasvědčovalo, se její námitkou více nezabýval. Stín (nedůvodných) pochybností, který pak ve stěžovatelce přetrval [možná v ní i zesílil důsledkem nápadu věcí do opakovaně stejného (šestého) senátu i na Nejvyšším správním soudu], a vedl ji pak k podání ústavní stížnosti, mohl ale Nejvyšší správní soud rozptýlit již sám tím, že by si od městského soudu vyžádal informace, jak pak učinil Ústavní soud. Jeho rozhodnutí by to nezměnilo, ale takový postup mohl více posílit důvěru v justici.

16. Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné, neboť neshledal, že by jimi bylo zasaženo do ústavně chráněných práv či svobod stěžovatelky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. října 2024

Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.

3. Z ústavních stížností a k nim připojených listin se podává, že stěžovatelka napadá rozsudky Nejvyššího správního soudu a jemu předcházející rozsudky Městského soudu v Praze, kterými byly zamítnuty žaloby stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, jimiž zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 13. dubna 2021, 14. června 2022 a 7. září 2022, podle nichž jsou ve výroku těchto rozhodnutí uvedené výrobky stěžovatelky léčivými přípravky nesplňující podmínky bezpečnosti výrobků a musí být staženy z oběhu. Stěžovatelka je zastoupena ve všech třech řízeních před Ústavním soudem stejným advokátem a v ústavních stížnostech uplatňuje totožnou argumentaci.

4. Z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení Ústavní soud rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.

5. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2024 č. Org. 1/24 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudkyně Veronika Křesťanová, neboť jí byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2024

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

1. Soudce I. senátu Ústavního soudu Tomáš Langášek předložil předsedovi IV. senátu dne 13. 8. 2024 žádost o rozhodnutí o tom, zda je vyloučen z projednání a rozhodování ve věci sp. zn. I. ÚS 2220/24. Uvedl, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2024 č. j. 6 As 114/2023-69, na jehož přijetí se sice jako člen senátu nepodílel, avšak v související věci, v níž Nejvyšší správní soud rozhodl dne 5. 6. 2024 rozsudkem č. j. 6 As 357/2023-56, byl soudcem zpravodajem a předsedou senátu, a v jiné související věci, v níž Nejvyšší správní soud rozhodl dne 6. 6. 2024 rozsudkem č. j. 6 As 219/2023-45, byl členem senátu. Formálně sice nebyl členem senátu, který vydal rozsudek napadený touto ústavní stížností, avšak tento rozsudek vychází z rozsudků týkajících se týchž účastníků a v obdobných ve věcech, na nichž se aktivně podílel.

2. O návrhu na vyloučení soudců I. senátu Ústavního soudu rozhoduje podle § 9 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2024 (č. Org. 01/24) IV. senát Ústavního soudu.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, lze-li se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce také vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

4. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vycházející obsahově z rozsudků vydaných ve věcech, na nichž se soudce Tomáš Langášek aktivně podílel jako soudce Nejvyššího správního soudu, dospěl IV. senát Ústavního soudu k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a tudíž rozhodl o vyloučení soudce Tomáše Langáška z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 2220/24.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2024

Josef Fiala v. r. předseda senátu