I. ÚS 2236/20

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. 56 T 7/2013-5527 ze dne 10. 1. 2020 započetl stěžovateli do souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, jenž mu bylo uloženo rozsudkem téhož soudu sp. zn. 56 T 7/2013 ze dne 25. 6. 2019, mimo jiné i vykonané tresty odnětí svobody, které mu byly uloženy pravomocnými rozhodnutími soudů v jeho dalších trestních věcech. Citované usnesení městského soudu napadl stěžovatel stížností, jíž Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zčásti vyhověl a započetl do souhrnného trestu odnětí svobody i vazbu vykonanou stěžovatelem ve věci sp. zn. 56 T 7/2013 v době od 15. 12. 2003 od 6:45 hod. do 9. 4. 2004 do 16:50 hod. Naproti tomu s požadavkem stěžovatele na započtení i trestu odnětí svobody v délce 4 let, uloženého rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 ze dne 7. 12. 2010, z jehož výkonu byl stěžovatel podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 0 PP 126/2018 ze dne 15. 7. 2015, se vrchní soud neztotožnil.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že vrchní soud pochybil při vypořádání výhrad vztahujících se k započtení čtyřletého trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 ze dne 7. 12. 2010. Dle stěžovatele přehlédl, že ačkoli bylo usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 0 PP 126/2018 ze dne 15. 7. 2015, jímž byl podmíněně propuštěn z výkonu tohoto trestu odnětí svobody, později zrušeno v souvislosti s uložením souhrnného trestu odnětí svobody ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014, došlo posléze k jeho opětovnému obživnutí následkem kasačních zásahů Nejvyššího soudu. Ten k dovolání stěžovatele dvakrát zrušil odsuzující rozsudky v dané věci, na jejichž základě původně rozhodnutí okresního soudu pozbylo podkladu. Dle názoru stěžovatele v době uplynutí dvouleté zkušební doby podmíněného propuštění i v době uplynutí navazující roční lhůty mající za následek fikci vykonání trestu dle § 91 odst. 3 trestního zákoníku bylo rozhodnutí okresního soudu obnovené, a tudíž měl vrchní soud dobu takto vykonaného trestu započíst do souhrnného trestu odnětí svobody ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek v napadeném usnesení vrchního soudu neshledal. Stěžovateli nelze v jeho argumentaci přisvědčit. Stěžovatel v ní totiž vychází z předpokladu, že opakované rušení vzpomínaného usnesení Okresního soudu v Pardubicích o podmíněném propuštění pravomocnými odsuzujícími rozsudky (do doby jejich kasace rozhodnutími Nejvyššího soudu) ukládajícími souhrnný trest odnětí svobody nemělo žádný vliv na trvání zkušební doby, potažmo roční lhůty předvídané ustanovením § 91 odst. 3 trestního zákoníku vedoucí k fikci vykonání trestu, s čímž nelze souhlasit. Především je třeba podotknout, že čtyřletý trest odnětí svobody uložený rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 ze dne 7. 12. 2010, jehož započítání se stěžovatel domáhal, byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 13/2014 ze dne 8. 12. 2014 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 72/2015 ze dne 11. 11. 2015) s ohledem na uložení souhrnného trestu odnětí svobody, do něhož tak byl předchozí čtyřletý trest odnětí svobody promítnut. Zrušením výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 ze dne 7. 12. 2010 tak pozbylo usnesení Okresního soudu v Pardubicích o podmíněném propuštění stěžovatele z jeho výkonu podkladu, a sice jako rozhodnutí na takto zrušený výrok o trestu obsahově navazující (§ 43 odst. 2 trestního zákoníku). Je tedy zřejmé, že právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 13/2014 ze dne 8. 12. 2014 nebylo lze hledět na stěžovatele jako podmíněně propuštěného, a proto mu ani nemohla běžet dvouletá zkušební doba podmíněného propuštění. Nadto, jak si vrchní soud přiléhavě povšiml, stěžovatel se po značnou část období, v němž měla zkušební doba běžet, nacházel právě ve výkonu souhrnného trestu odnětí svobody, do něhož byl původní čtyřletý trest odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 ze dne 7. 12. 2010 "přetaven". Nebylo tedy možné, aby se stěžovatel vykonávající předmětný souhrnný trest odnětí svobody současně nacházel ve zkušební době podmíněného propuštění z trestu, který byl do souhrnného trestu vtělen postupem dle § 43 trestního zákoníku (viz bod 7 napadeného usnesení vrchního soudu). Tvrdí-li pak stěžovatel, že v důsledku dvou pozdějších kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve vztahu k rozsudkům ukládajícím souhrnný trest odnětí svobody zahrnující v sobě i zmíněný čtyřletý trest odnětí svobody došlo k obživnutí usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 0 PP 126/2018 ze dne 15. 7. 2015 o jeho podmíněném propuštění, dlužno poznamenat, že se tak nestalo s účinky ex tunc, nýbrž s účinky ex nunc. Jinak řečeno, kasací těchto pravomocných odsuzujících rozsudků (rušících podmíněné propuštění) nedošlo k navrácení běhu zkušební doby tak, jako kdyby ono usnesení okresního soudu o podmíněném propuštění bylo nikdy nepozbylo svého podkladu, resp. bývalo nebylo zrušeno. Krom toho stěžovatelem zmiňovaná rušící rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou současně rozhodnutími, jimiž se trestní řízení končí. Jak je patrné z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 732/2018-84 ze dne 28. 8. 2018, přiloženého k ústavní stížnosti, nebylo v té době soudem prvního stupně po posledním stěžovatelem odkazovaném kasačním zásahu dovolacího soudu (v podobě usnesení sp. zn. 15 Tdo 195/2018 ze dne 28. 6. 2018) doposud rozhodnuto o trestu stěžovatele. V tomto směru jsou tudíž jeho úvahy o započítání trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 ze dne 7. 12. 2010 předčasné. Za této situace je třeba s ohledem na možnost (ba nutnost) opakovaného postupu dle § 43 trestního zákoníku vyčkat pravomocného rozhodnutí v dotčené trestní věci a teprve poté případně posoudit možnost započtení trestu odnětí svobody z citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze. Odmítl-li tedy Vrchní soud v Praze uvedenou argumentaci stěžovatele, nevybočil tím z kautel spravedlivého procesu, neboť v době jeho rozhodování nebyly pro požadovaný zápočet splněny zákonné podmínky.

Ve světle řečeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu