Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 23. července 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatele J. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka Tesco Stores ČR a. s., Praha 10, Vršovická 1527, IČ [IČO], zastoupeného JUDr. Růženou Trojánkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 č. j. 23 Cdo 3685/2010-391, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2010 č. j. 11 Cmo 309/2009-346 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2007 č. j. 13 Cm 109/2003-211, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhal cestou ústavní stížnosti zrušení všech výše citovaných rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Ústavy České republiky. Poukázal na obsah rozsudku soudu prvního stupně, u kterého podal žalobu o zaplacení částky 463 514 975,- Kč s příslušenstvím, na obsah rozhodnutí odvolacího soudu, jenž po zpětvzetí žaloby o 141 000 000,- Kč a po zastavení řízení ohledně ní ve zbytku odvoláním napadený rozsudek potvrdil, a vyslovil přesvědčení, že se oba soudy v rozhodování opíraly o nesprávná zjištění. Proto rozsudky obecných soudů napadl dovoláním, když je mj. považuje za rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury, Nejvyšší soud však dovolání odmítl. Dále stěžovatel vyložil své stanovisko k obsahu smluv uzavřených mezi účastníky, jakož i k plnění ze smluv vyplývajícího, a to zejména k plnění úkonů směřujících k dosažení stabilizace, týkající se územního plánu hl. m. Prahy, když právě těmito odůvodnil žalobou uplatněný nárok. Vedlejší účastník vstoupil do řízení předložením plné moci udělené právnímu zástupci k jeho zastupování a požádal svým podáním ze dne 11. července 2012 o vyrozumívání o všech úkonech v předmětném řízení.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, 4, § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí soudů zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud opodstatněně odmítl dovolání stěžovatele ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to pro jeho nepřípustnost, tomuto rozhodnutí stěžovatel také v návrhu nic konkrétně nevytýká. Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v souladu s § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu a v odůvodnění svého rozsudku se se všemi námitkami stěžovatele vypořádal. Nutno zdůraznit, že tak učinil jak ve vztahu k uplatněnému nároku na zaplacení částky 272 300 450,- Kč, která měla být odměnou za "pomoc poskytnutou žalobcem žalovanému k zajištění stabilizace", ke které nedošlo (souvisela s činností, jednáním a úkony Zastupitelstva hl. m. Prahy), když nepominul také žalobcovo tvrzení v průběhu odvolacího řízení o tom, že předmětné ujednání o označené odměně bylo ve smlouvě obsaženo s úmyslem obou účastníků obejít daňové zákony, ale také ve vztahu k částce 50 114 525,- Kč uplatněné jako náhrada škody. Odvolací soud, s poukazem na soudem prvního stupně provedené a hodnocené důkazy, důvodně (po zastavení řízení ohledně částky 141 100 000,- Kč), jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil. S ohledem na vyčerpávající odůvodnění jeho rozhodnutí a obsah námitek uvedených v ústavní stížnosti lze v dalším na toto odůvodnění odkázat. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu