I. ÚS 2280/26

Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že porušují jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a zákaz dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny. Stěžovatel zároveň požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu dvou trestů odnětí svobody (v celkové výměře 14 let), a to zejména s ohledem na to, že mu vyšel pozitivní test na přítomnost omamných a psychotropních látek, a byl mu proto uložen kázeňský trest (10 dní umístění do uzavřeného oddílu), v důsledku čehož byl i přeřazen z I. do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl, když kromě kázeňského trestu poukázal i na trestní minulost stěžovatele, který byl opakovaně odsouzen za velmi rozsáhlou sofistikovanou majetkovou trestnou činnost, přičemž od dalšího páchání trestné činnosti jej neodradilo ani projednávání a odsouzení za trestnou činnost předchozí, když až jeho zatčení učinilo protiprávnímu jednání přítrž. Městský soud tedy dosud neshledal splněny podmínky polepšení se a prognózy vedení řádného života na svobodě.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že městský soud popřel změnu konstrukce § 88 odst. 1 trestního zákoníku tím, že podmíněné propuštění výslovně pojal jako výjimku z pravidla závisející na volné úvaze soudu. Posouzení splnění podmínek podmíněného propuštění pak soudy podle stěžovatele pojaly mechanicky a izolovaně, když navzdory celé řadě pozitivních prvků zdůraznily jeden kázeňský trest, s nímž navíc stěžovatel nesouhlasí a proti němuž se brání správní žalobou. To soudy ale nijak nereflektovaly, neboť o žalobě dosud nebylo rozhodnuto, což ale stěžovatel nemůže nijak ovlivnit. Soudy měly dále porušit zákaz dvojího přičítání zdůrazňováním trestné činnosti, za niž byl stěžovatel odsouzen, a chybně přihlédly k tomu, že stěžovatel nenastoupil do výkonu trestu dobrovolně, neboť současná právní úprava včasný nástup do věznice mezi kritéria neuvádí; stěžovatel se navíc nástupu nevyhýbal, do výkonu trestu byl převeden z vazby. Soudy ani nezvážily možnost řešit zbytkové riziko uložením přiměřených omezení a povinností.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Posouzení splnění podmínek podmíněného propuštění je úkolem obecných soudů, kasační zásah Ústavního soudu do této jejich činnosti přichází v úvahu pouze tehdy, jsou-li jejich rozhodnutí projevem zjevné interpretační libovůle či faktického omylu nebo pokud je jejich odůvodnění zatíženo závažnými logickými rozpory (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1662/26 ze dne 22. 7. 2026). V této věci takové pochybení Ústavní soud neshledal.

6. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a vycházejí z relevantních okolností, mezi které patří uložení kázeňského trestu (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1084/25 ze dne 14. 7. 2025 či sp. zn. III. ÚS 2397/21 ze dne 29. 9. 2021, podle nichž námitky vůči kázeňskému trestu nespadají do předmětu řízení o podmíněném propuštění) i trestní minulost stěžovatele (z mnoha viz usnesení sp. zn. III. ÚS 522/25 ze dne 12. 6. 2025, podle něhož nedochází k porušení zákazu dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny, nejsou-li rozhodnutí o podmíněném propuštění postavena výhradně na trestní minulosti). Soudy nepominuly ani okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, v celkovém zhodnocení je však nepovažovaly za dostatečné, což je pouze ústavně konformním projevem jejich nezávislého rozhodování.

7. Ústavní soud tedy prostor pro svůj zásah nespatřuje, na čemž nemohou nic změnit ani další stěžovatelovy námitky. Je-li z napadených rozhodnutí patrné, proč soudy považují za nezbytné další působení na stěžovatele v rámci výkonu trestu, není z ústavního hlediska vždy nezbytné výslovné konstatování, že stěžovatelovu situaci nestačí řešit postupem podle § 89 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Zmínka o tom, že stěžovatel do vazby nenastoupil dobrovolně, byla zjevně toliko doplňující, a není tak potřeba zde řešit okolnosti stěžovatelova nástupu do výkonu trestu a jejich význam. Konečně, ústavně relevantní Ústavní soud neshledává stěžovatelovu polemiku s obecnými a zde spíše teoretickými úvahami městského soudu o soudním rozhodování dle § 88 trestního zákoníku. To, zda jsou splněny podmínky podmíněného propuštění, musí posoudit soudy, a v tomto směru lze minimálně ve vztahu k některým z podmínek hovořit o jejich úvaze [což výslovně uvádí i stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. IV. ÚS 575/21 ze dne 13. 7. 2021 (N 128/107 SbNU 41)]. Konstatování, že ke splnění podmínek podmíněného propuštění nestačí toliko slušné, tedy normální chování "během určité části" výkonu trestu, je zjevně správné, ostatně zde byl závěr soudu, že u stěžovatele došlo ke zhoršení. Nakolik je pak podmíněné propuštění výjimkou, je spíše otázkou statistickou, z hlediska stěžovatele je podstatné, aby byl propuštěn, splní-li zákonné podmínky. Ty stěžovatel podle řádně odůvodněného závěru soudů nesplnil.

8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Důvod k přednostními projednání Ústavní soud neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu