Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2014 č. j. Aprk 22/2014-82, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že bylo vydáno v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), jímž se stěžovatel domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 9 A 167/2012; v tomto řízení stěžovatel napadl žalobou rozhodnutí Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy č. j. MSMT-38268/2012-30, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Univerzity Karlovy v Praze zamítající stěžovatelovu žádost o uznání zahraničního (ukrajinského) vysokoškolského vzdělání a řízení zastaveno. Návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodný. Vyložil, proč považoval stěžovatelovu argumentaci o nutnosti vydat rozhodnutí ve lhůtě 10 dnů, poté co soud disponuje všemi podklady pro rozhodnutí a účastníci souhlasí s rozhodnutím bez nařízení, za výklad, který nerespektuje souvislosti právního řádu, a po přezkoumání postupu Městského soudu v Praze konstatoval, že mu nelze vytýkat, že by neučinil některý z přípravných úkonů nutných pro rozhodnutí ve věci - věc nemá přednostní charakter ve smyslu § 56 odst. 3 s. ř. s. a nachází se ve stadiu před samotným rozhodnutím, přičemž Městský soud v Praze vyřizuje věci, které mu napadly dříve. Nejvyšší správní soud připomněl, že o obdobném návrhu stěžovatele rozhodl zamítavým usnesením již dříve, a konstatoval, že oproti stavu posouzenému v předchozím případě došlo pouze k plynutí času. S přihlédnutím k podmínkám nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod ke změně hodnocení přiměřenosti doby řízení a celkovou dobu řízení nepovažoval za nepřiměřenou. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve shrnul procesní úkony dosud učiněné Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 9 A 167/2012. Upozornil, že nejpozději od 30. ledna 2013 byla věc připravena k meritornímu rozhodnutí, Městský soud v Praze však po dobu více než 17 měsíců nekoná, přestože jde o věc jednoduchou, pro stěžovatele však s vysokým významem řízení. Přiměřená doba pro rozhodnutí ve věci, má-li soud k dispozici veškeré podklady a může rozhodnout bez nařízení jednání, je podle stěžovatele maximálně deset dnů. Stěžovatel rozvedl důvody svého tvrzení a oponoval argumentům Nejvyššího správního soudu stran aplikace jednotlivých kritérií v ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích. Stěžovatel rovněž namítl porušení práva na zákonného soudce a na rozhodnutí věci nezávislým a nestranným soudem s poukazem na systém rozhodování o návrzích na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který rozvrh práce Nejvyššího správního soudu svěřuje stále stejnému senátu. Koncentrace o všech takových návrzích do jednoho senátu, ve kterém zasedají stále stejní soudci, podle stěžovatele významně snižuje, ne-li ohrožuje, nezávislost a nestrannost soudního rozhodování, zvláště v situaci, kdy v pozici žalovaného je vždy stát. V předmětném řízení stěžovatel nevznesl námitku podjatosti soudců rozhodujícího senátu Nejvyššího správního soudu a rozvedl důvody, na základě kterých se rozhodl takto postupovat. Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu stěžovatel podrobil kritice, tvrdil, že soud modifikuje svoje názory, resp. není schopen srozumitelně a jednoznačně vyjádřit, podle jakých kritérií hodnotí přiměřenost délky řízení, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné a též nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K důvodům nepřezkoumatelnosti stěžovatel blíže argumentoval v části IX. ústavní stížnosti (postup Městského soudu v Praze), části X. (složitost případu) a části XI. (význam řízení pro navrhovatele). V části XII. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil porušení práva účastníka řízení vyjádřit se ke všem důkazům, v tomto případě k vyjádření Městského soudu v Praze, o jehož existenci či provedení Nejvyšší správní soud stěžovatele neuvědomil. Ústavní soud zjistil dotazem u Městského soudu v Praze, že ve věci vedené pod sp. zn. 9 A 167/2012 byl dne 19. 12. 2014 vydán rozsudek ve věci samé, který nabyl právní moci dne 21. 1. 2015. K dotazu Ústavního soudu stěžovatel uvedl, že na projednání ústavní stížnosti trvá.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti vydal Městský soud v Praze rozsudek, o jehož vydání stěžovatel svým návrhem podaným k Nejvyššímu správnímu soudu především usiloval. Je tak zřejmé, že uplatněný petitorní požadavek na zásah Ústavního soudu nejen zcela pozbyl na aktuálnosti, ale zároveň i již ztratil reálný smysl. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo vydáno za procesního stavu, který vydáním rozsudku Městského soudu v Praze již odezněl, a i za situace (pouze hypoteticky uvažované), že by Ústavní soud stěžovatelovu návrhu vyhověl a napadené usnesení zrušil, nemohl by Nejvyšší správní soud návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu vyhovět. Ústavní soud tedy zohlednil, že v mezidobí (od podání ústavní stížnosti do rozhodnutí Ústavního soudu) stěžovatel již "dosáhl" toho, o co v řízení před Nejvyšším správním soudem usiloval, a proto napadené usnesení Nejvyššího správního soudu respektoval, aniž by považoval za nutné detailně reagovat na všechny stěžovatelovy námitky. Při posouzení opodstatněnosti ústavně právní argumentace stěžovatele čl. 36 odst. 1 Listiny vzal Ústavní soud v této souvislosti v úvahu i obsah svých předchozích odmítavých, resp. zamítavých, rozhodnutí, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku týchž účastníků řízení, a v projednávané věci z nich vycházel (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1552/13 ze dne 27. 3. 2014, nález sp. zn. III. ÚS 1570/13 ze dne 27. 3. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2359/14 ze dne 12. 8. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 1212/14 ze dne 2. 10. 2014, všechna dostupná též v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
K námitkám, jimiž stěžovatel oponoval právním závěrům Nejvyššího správního soudu stran hodnocení přiměřenosti délky řízení před Městským soudem v Praze v nyní již skončené věci, nepovažoval Ústavní soud na místě se za daných okolností vyjadřovat. Je tomu tak proto, že o efektivní ochranu práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny lze žádat Ústavní soud pouze v zahájeném a dosud neskončeném soudním řízení, a to v podobě nálezu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Domohl-li se stěžovatel rozhodnutí své věci, není Ústavní soud příslušný vyslovit existenci průtahů (resp. porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny) v pravomocně skončeném řízení, taková ústavní stížností je nepřípustná, neboť k vyslovení neodůvodněných průtahů v takovémto případě náleží obecnému soudu rozhodujícímu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007, N 122/46 SbNU 151).
Argumentaci o porušení práva na zákonného soudce a nezávislý a nestranný soud v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu Nejvyšším správním soudem uplatňuje stěžovatel v řízení před Ústavním soudem opakovaně, přestože k institutu zákonného soudce (v souvislosti s neměnným obsazením jediného senátu) Ústavní soud již dříve dostatečně zřetelně vyložil, že znění ani smysl čl. 38 odst. 1 Listiny nezakládá ústavní právo na pluralitu potenciálně rozhodujících soudců (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1552/13). V projednávané věci stěžovatel nevznesl v řízení před Nejvyšším správním soudem námitku podjatosti soudců rozhodujících v senátu Aprk a jeho námitky uplatněné v ústavní stížnosti v obecné rovině nemohly obstát.
Návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud nevyhověl. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, si náklady řízení vzniklé před Ústavním soudem hradí účastník nebo vedlejší účastník sám, pouze ve výjimečných odůvodněných případech (§ 62 odst. 4 téhož zákona) může Ústavní soud některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi uložit, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Jedná se ovšem o výjimečný institut, který je třeba vykládat restriktivně. V daném případě Ústavní soud žádné důvody pro přiznání náhrady právního zastoupení stěžovateli neshledal.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David v. r. předseda senátu