Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Národní muzeum, IČ [IČO], sídlem [adresa] Praha 1, právně zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., FCIArb, advokátem, sídlem [adresa] Praha 4, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2026 č. j. 58 Co 81/2026-115, v části, jíž se mění výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. ledna 2026 č. j. 28 C 169/2024-81, a proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2026 č. j. 58 Co 81/2026-115, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Agentury PANCÉŘ s. r. o., IČ [IČO], sídlem [adresa] b, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 5. 2026 č. j. 58 Co 81/2026-115, v části, kterou stěžovatel napadá, byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 1. 2026 č. j. 28 C 169/2024-81, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2026 č. j. 28 C 169/2024-98, ve výroku o nákladech řízení, a to tak, že vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení v částce 16 637,50 Kč (oproti původní částce 704 643,50 Kč, kterou určil obvodní soud). Napadeným výrokem II rozsudku městského soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 6 655 Kč.
3. Stěžovatel namítá, že městský soud napadenými výroky rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nesprávně určil tarifní hodnotu, ze které vycházel. Kromě toho městský soud dle stěžovatele také nevypořádal dostatečně argumentaci uvedenou v odvolání.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Dále Ústavní soud zkoumal, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
5. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio
6. Ústavní stížnost proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považuje Ústavní soud za předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou tehdy, je-li souběžně s ní podáno i dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Za této situace Ústavní soud považuje oddělení meritorního a nákladového výroku za nelogické a neefektivní, neboť by při posuzování nákladů řízení nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení. Právě od této úspěšnosti v meritu věci se zásadně odvíjí otázka nákladů řízení (např. usnesení ze dne 15. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 2075/18 a další).
7. V nyní posuzované věci stěžovatel dovolání do věci samé nepodal a vzhledem k tomu, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu přípustné, neměl již k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohl proti rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení bránit. Jak bylo nicméně Ústavnímu soudu sděleno obvodním soudem, dovolání ve věci podala vedlejší účastnice. Přípustnost ústavní stížnosti stěžovatele je tak vyloučena touto skutečností. V době rozhodování o ústavní stížnosti nebylo řízení o dovolání proti výroku ve věci samé dosud skončeno. Je třeba přihlédnout k tomu, že pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorické výroky o nákladech řízení (§ 243e občanského soudního řádu). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se městský soud opětovně zabýval i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich případně přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem v ústavní stížnosti. Přezkoumával-li by Ústavní soud napadené výroky rozsudku městského soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto o dovolání vedlejší účastnice, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší.
8. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok. Není totiž přijatelné, aby Ústavní soud prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou jako "opožděnou".
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud soudkyní zpravodajkou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2026
Dita Řepková v. r. soudkyně zpravodajka