I. ÚS 23/97

Odůvodnění

svého rozhodnutí, kde je uvedeno, že právní názor vyslovený v odůvodnění nálezu Ústavního soudu není součástí právní věty tohoto nálezu.

Vedlejší účastník, Státní podnik bytového hospodářství Moravská Ostrava a Přívoz, v likvidaci, ve svém písemném vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Poukázal na dva rozdílné způsoby výkladu restitučního zákona v interpretaci vztahu mezi § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 a § 6 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Vedlejší účastník je názoru, že nárok navrhovatelky je sice opodstatněný, nicméně mu nelze vyhovět. Důvodem pro nevyhovění je podle vedlejšího účastníka skutečnost, že pokud nebyla na otce navrhovatelky aplikována výjimka podle dekretu č. 108/1945 Sb., stalo se tak v důsledku přijetí obecného názoru tehdejšími správními orgány, že emigrace německého Žida není splněním jedné z podmínek pro uplatnění zákonné exempce. V návaznosti na tuto argumentaci poukazuje vedlejší účastník na ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení soudy vycházejí ze správních rozhodnutí, pokud správní orgán o určité otázce v rámci svých kompetencí již rozhodl.

Všichni účastníci i vedlejší účastník řízení Ústavnímu soudu písemně sdělili, že souhlasí s tím, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez ústního jednání.

Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 37 C 215/95, z něhož zjistil, že stěžovatelka se s odvoláním na § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání jedné ideální čtvrtiny nemovitostí v kat.území [k.ú.]. Citované nemovitosti byly v rozporu s § 1 bodem 2 dekretu č. 108/1945 Sb. výměrem Jednotného národního výboru města Ostravy zn. XXIV/6197/47 ze dne 13. 2. 1950, který nabyl právní moci 18. 3. 1950, otci navrhovatelky konfiskovány. Ke konfiskaci došlo přesto, že ještě 20. 6. 1947 byl otec navrhovatelky dle předložené zprávy SNB osobou státně spolehlivou. Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen prvoinstanční rozsudek s odůvodněním, že došlo k přechodu vlastnictví ex lege dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (tj. 30. 10. 1945), tedy mimo rozhodné období z hlediska zák. č. 87/1991 Sb. Pokud pak se jednalo o správní rozhodnutí, jež bylo vydáno podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., bylo charakterizováno jako rozhodnutí deklaratorní povahy s účinky ex tunc. S odkazem na předúnorovou judikaturu i pozdější judikaturu pak odvolací soud uzavřel, že není oprávněn se od této judikatury odchylovat, a proto nemůže přezkoumávat konfiskační výměr správního orgánu z roku 1950. Pokud jde o stanoviska obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu, poukázal krajský soud na to, že nejsou součástí právní věty a co do jejich závaznosti uvedl, že Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto nemůže být obecný soud vázán tím, co je tzv. obiter dictum.

II. V předmětné věci má zásadní význam posouzení otázky, zda majetek, konfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb., může být předmětem restitučního nároku dle zák. č. 87/1991 Sb. vzhledem k rozhodnému období upravenému v této restituční normě, tj. období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Dekret č. 108/1945 Sb. působil ex lege, tj. dnem 30. 10. 1945, tedy v době před rozhodným obdobím.

Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti vycházel ze skutečnosti, že v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 máme co činit s obdobím nesvobody, v němž docházelo k dodatečnému zneužití dekretu č. 108/1945 Sb. při vydávání správních aktů v zájmu nového totalitního režimu, a to i za cenu rozhodnutí, jež nebyla právně přiměřená. Dle názoru Ústavního soudu nelze formálním způsobem pokládat z našeho "českého hlediska" za Němce Žida, kterého sami Němci vyvrhli z německé "Volksgenossenschaft" a nepokládali ho za německého soukmenovce, nýbrž za příslušníka rasy, o jejíž likvidaci usilovali, a který zachránil svůj život před nacisty jen tím, že uprchl před začátkem druhé světové války do Švédska. Dále Ústavní soud vycházel z nutnosti respektovat vůli zákonodárce, pokud jde o naplnění smyslu zák. č. 87/1991 Sb., kterým je zmírnění křivd spáchaných v období nesvobody, v návaznosti na jednotlivé zákonodárcem formulované restituční důvody. Je nepochybné, že k vydání konfiskačního výměru dne 13. 2. 1950 došlo již v době cílené likvidace tzv. třídního nepřítele. Přestože H. M. byl židovského původu a měl doklad SNB o státní spolehlivosti, obrážela konfiskace již i snahu tehdejšího režimu využít všech okolností k likvidaci "třídních rozdílů", v tomto případě ke konfiskaci majetku otce stěžovatelky. Proto také Ústavní soud, aniž by zpochybnil, že ke konfiskaci dle dekretu č. 108/1945 Sb. docházelo již dnem 30. 10. 1945, podpořil ve svých nálezech tendenci těch obecných soudů, které přistoupily k restitučním předpisům jako ke speciální právní úpravě se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy včetně oprávnění soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu bylo již vydáno v období nesvobody a zda bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu restitučního důvodu dle § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu, napadený předmětnou ústavní stížností, odporuje shora uvedenému, neposuzuje restituční předpis, na jehož základě uplatnila stěžovatelka svůj nárok, jako lex specialis, jehož smyslem je náprava křivd spáchaných v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Současně toto napadené rozhodnutí obecného soudu nebere v úvahu i ustanovení § 2 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, kde je období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 charakterizováno jako období zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného režimu. Důsledkem toho pak je neopodstatněný závěr obecného soudu, že neshledává sebemenších důvodů pro odchýlení se od konstantní judikatury, podle níž soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu. Za použití § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, proto nezbylo Ústavnímu soudu než toto rozhodnutí obecného soudu zrušit. Společně s rozhodnutím odvolacího soudu z důvodu procesní ekonomie zrušil Ústavní soud i rozhodnutí soudu prvého stupně, neboť oběma těmito rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem.

Obecné soudy svými rozhodnutími současně porušily i čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. právo stěžovatelky na spravedlivý proces, a to v důsledku toho, že odmítly přezkoumat, zda rozhodnutí správního orgánu, vydané v období nesvobody, bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Obecné soudy totiž nevzaly v úvahu skutečnost, že otec stěžovatelky byl židovského původu a měl doklad o státní spolehlivosti ze dne 20. 6. 1947, jeho sourozenci zahynuli v nacistických koncentračních táborech, zatímco on se zachránil emigrací do Švédska.

V neposlední řadě zamítavé rozhodnutí obecných soudů ohledně nároku navrhovatelky svědčí o neposkytnutí rychlé a účinné ochrany práv ve smyslu ustanovení § 6 občanského soudního řádu, a ve svém souhrnu o porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. Krajský soud v této věci rozhodoval s vědomím existence Ústavního soudu, se znalostí jeho judikatury, s vědomím možného uplatnění ústavní stížnosti ze strany navrhovatelky jakožto krajního prostředku ochrany jejích práv. Rozhodoval tedy s vědomím dalších průtahů ve věci samé.

K tomu je třeba dodat, že v závěrečné části svého rozsudku z 13. 12. 1996 se Krajský soud v Ostravě zabývá povahou nálezů a usnesení Ústavního soudu. Podtrhuje stanovisko, že "pokud navrhovatelka odkazovala na odůvodnění ..nálezu a usnesení Ústavního soudu ČR, pak v tomto ohledu nutno především poukázat na to, že právní názor zde uvedený není součástí právní věty" a dovozuje, že jde o "obiter dictum", jímž nemůže být v žádném případě obecný soud vázán. Toto stanovisko Ústavní soud odmítá a poukazuje na to, že lze právem předpokládat schopnost soudů pochopit, která sdělení, jež jsou obsažena v odůvodnění nálezu Ústavního soudu, jsou potřebná a užitečná pro pochopení a správný výklad nálezu samého. Ten - sám o sobě - může být velmi stručný, např.: "Ústavní stížnost se zamítá". V § 57 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. se uvádí, že se ve Sbírce zákonů vyhlašuje jak výrok, tak i taková část odůvodnění, ze které je zřejmé, jaký je právní názor Ústavního soudu. Proto je také zřejmé, že právní názor tam vyslovený je svým základním smyslem a obsahovým dosahem pro obecné soudy závazný. Teprve to ostatní je "obiter dictum".

Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. 13 Co 635/96, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 1996, sp. zn. 37 C 215/95, a to rozhodnutím bez ústního jednání, neboť všichni účastníci vyslovili souhlas s upuštěním od ústního projednání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 18. února 1998