Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Společenství vlastníků pro dům Komořanská 2063, 2064, 2065, 2066, 2067, 2068, Praha 4, se sídlem [adresa] 4, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem [adresa] 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3553/2017-112 ze dne 3. 4. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 444/2016-84 ze dne 2. 2. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 19 C 95/2015-51 ze dne 10. 6. 2016, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal, aby žalovanému, vlastníkovi bytové jednotky v domě, byla uložena povinnost zdržet se užívání prostoru garáží nacházejících se v 1. podzemním podlaží domu, a to v rozsahu parkování na blíže specifikovaném parkovacím stání. Stěžovatel k tomu v žalobě uvedl, že k parkování vozidla užívá žalovaný dané parkovací stání přesto, že není vlastníkem jednotky, s jejímž vlastnictvím je spojeno právo výlučného užívání tohoto konkrétního parkovacího stání. Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 zápůrčí žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatele. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným rozsudkem jako nedůvodné zamítl.
Proti zmíněným rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že napadenými rozhodnutími je popírána samotná podstata existence stěžovatele - společenství vlastníků jednotek. Dovolací soud dle jeho názoru dochází k závěru, že stěžovatel nevykonává správu společných prostor. Napadená rozhodnutí lze dle něj vykládat tak, že každý z vlastníků jednotek může ve společných prostorách dělat cokoliv, neboť je spoluvlastníkem takových prostor. Takovýto závěr je dle mínění stěžovatele zcela absurdní a jde proti základní myšlence a smyslu existence společenství vlastníků jednotek. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je pouze polemikou s obecnými soudy ohledně výkladu nového občanského zákoníku (dále též "o. z.") v otázce, zda společenství vlastníků jednotek je oprávněno (v rámci správy společných částí domu a pozemku dle § 1189 o. z.) podat negatorní žalobu podle § 1042 o. z. proti vlastníku jednotky, který užívá společnou část domu vyhrazenou k výlučnému užívání vlastníku jiné jednotky. Nejvyšší soud, na rozdíl od obvodního a městského soudu, dospěl ke kladné odpovědi. V poměrech souzené věci ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, protože žalovaný parkovací stání užívá k parkování vozidla se souhlasem vlastníka jednotky, s jejímž vlastnictvím je právo výlučného užívání této společné části domu spojeno, tj. se souhlasem oprávněného uživatele. Je-li pak parkovací stání oprávněn užívat k parkování vozidla vlastník konkrétní jednotky, nejde o žádný zásah do správy společných částí domu, proti kterému by se společenství mohlo vymezit. Ústavní soud tomuto závěru nemá co po ústavně právní stránce vytknout a podotýká, že v mezích, v nichž vlastník jednotky nakládá s právem výlučného užívání vymezené společné části domu (zde parkovacího stání) v souladu s jeho účelem a nepoškozuje tím ostatní, nelze bez dalšího spatřovat zásah do správy společných částí domu, spadající do působnosti společenství vlastníků. Ostatně, jak poznamenal již obvodní soud v napadeném rozsudku, v rozsahu takového vymezení je správa ze strany společenství omezena (srov. str. 4). Jinou by byla situace, kdy by docházelo ke ztížení výkonu stejných práv jiným vlastníkem, ke změně či poškozování společné části domu apod. (§ 1175 o. z.). Tak tomu ovšem v souzené věci zjevně není.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 7. srpna 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu