Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů L. C., BcA. A. C. a Anežky C., zastoupených Davidem Záhumenským, advokátem, se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 4 As 8/2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 4 A 43/2012, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů a § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze a Ministerstva zdravotnictví ČR, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudu a rovněž ustanovení uvedených právních předpisů. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 4 As 8/2011 bylo zrušeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2010, č. j. 4 Ca 26/2009-56 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Tento soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, vydal nové rozhodnutí ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 4 A 43/2012, proti kterému stěžovatelé také směřují svoji ústavní stížnost.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat tím, zda návrh na zahájení řízení splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušit rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena nižší instanci dalšímu řízení. Předmětné řízení tedy vzhledem ke zrušujícímu výroku Nejvyššího správního soudu v době podání ústavní stížnosti nadále probíhalo a stěžovatelé v něm mohli realizovat všechna svá práva, včetně podání opravného prostředku proti novému rozhodnutí. Ústavní stížnost směřující proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu je proto podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, stejně jako proti novému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny případný protiústavní stav napravit.
Z řečených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout. Jelikož s ústavní stížností spojený návrh na zrušení právního předpisu má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, sdílí její osud a je odmítnut spolu s touto stížností. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj