Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Black & Bush Projekt 1, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2011, čj. 2956/11 - 1200, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti označenému rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2011. Podle stěžovatelky tímto rozhodnutím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka má za to, že pro ustanovení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů", "napadená ustanovení"), nelze nalézt ústavně konformní výklad. Proto navrhla jejich zrušení pro rozpor s ústavním pořádkem, čl. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny, principem právní jistoty, ochrany nabytých práv a legitimního očekávání a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že společnost E.ON Distribuce, a. s. (dále "plátce daně"), srazila stěžovatelce z náhrady výkupní ceny elektřiny vyrobené ze slunečního záření v lednu 2011 částku ve výši 26%. Na její žádost o vysvětlení svého postupu plátce daně neodpověděl. Její stížnost Finanční úřad v Českých Budějovicích (dále "správce daně") rozhodnutím ze dne 10. 5. 2011, čj. 220306/11/077910301223, zamítl. Její odvolání Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále "Finanční ředitelství") rozhodnutím ze dne 30. 6. 2011, čj. 2656/11 - 1200, zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo.
III. Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Zákon o Ústavním soudu ve svém ustanovení § 75 odst. 1 jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ratio legis tohoto ustanovení spočívá nejen v tom, aby věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, která mohly být uplatněny již v řízeních před obecnými soudy, nemohou být úspěšně uplatněny v řízení o ústavní stížnosti. Podle citovaného ustanovení je tak ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud v projednávané věci zjistil, je stěžovatelkou napadené rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí správce daně, rozhodnutím orgánu veřejné správy, které ovšem není vyňato ze soudního přezkumu. Lze je tedy napadnout správní žalobou podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále "s. ř. s."). Napadené rozhodnutí přitom zjevně není rozhodnutím, jež by nemělo povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické či právnické osoby, ani rozhodnutím, jež by bylo v souladu s ustanovením § 68 s. ř. s. ze soudního přezkumu vyloučeno. Navíc v případě, že ani v následném soudním řízení nedojde k nápravě stěžovatelkou vytýkaných vad, bude moci pravomocné rozhodnutí ve správním soudnictví dále napadnout kasační stížností podle ustanovení § 102 s. ř. s. Stěžovatelka tedy nevyužila procesní prostředky, jež měla k dispozici, tj. instituci správního soudnictví, a dosud tak nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Její ústavní stížnost je proto ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. K jejímu návrhu na zrušení ustanovení § 7a až § 7i zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do tohoto návrhu, neboť návrh na zrušení (části) právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Pokud je samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky spojenou s návrhem na zrušení ustanovení § 7a až § 7i zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie odmítl, aniž by se mohl zabývat jejími jednotlivými námitkami, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. září 2011
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu