I. ÚS 2351/26

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces, včetně práva na obhajobu v materiálním smyslu a zásady rovnosti zbraní (čl. 36 odst. 1 Listiny), a presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).

2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b), písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Trestná činnost stěžovatele spočívala v tom, že jako advokát poškozeného v občanskoprávním sporu zamlčel poškozenému uzavření dohody o narovnání ze dne 30. 11. 2018 a následné schválení soudního smíru dne 23. 1. 2019. Poškozenému pak předstíral, že o dohodě o narovnání stále jedná, přičemž mu sdělil, že protistrana požaduje uhrazení sumy 1 200 000 Kč ještě před uzavřením dohody (tato suma přitom představovala většinu částky, kterou měl poškozený uhradit na základě skutečně uzavřené dohody o narovnání). Poškozený sumu uhradil. Stěžovatel následně poškozenému předložil falešnou dohodu o narovnání datovanou 20. 6. 2019 se zfalšovaným podpisem právního zástupce protistrany, na základě které předstíral poškozenému, že má uhradit dalších 1 650 000 Kč. Poškozený částku následně zaslal na účet stěžovatele, který si ji ponechal a použil ji pro svou potřebu. Trestná činnost stěžovatele přitom vyšla najevo až na základě podnětu finančního analytického úřadu, kterému stěžovatel nebyl schopen vysvětlit původ finančních prostředků, které se ocitly na jeho účtu.

3. Stěžovatel brojil proti rozsudku okresního soudu odvoláním. V odvolání stěžovatel namítal, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho obhajobou a jím navrhovanými důkazy. Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem obvodního soudu, že poškozený nevěděl o uzavření dohody o narovnání ze dne 30. 11. 2018. Pozdější obdržení částky 1 650 000 Kč od poškozeného zdůvodňoval stěžovatel podmínkami dohody o narovnání, dle kterých měl poškozený uhradit protistraně částku 1 250 000 Kč do konce roku 2018, vůči zbytku dluhu měl být pak započten výtěžek z dědictví po tetě poškozeného. Poškozený však částku do konce roku 2018 uhradit nestihl, k zápočtu tedy dojít nemělo a poškozený tak měl uhradit i zbývající část dluhu (1 890 508 Kč). Částku 1 650 000 Kč pak dle tvrzení stěžovatele poslal poškozený na jeho účet právě z důvodu úhrady této zbývající části dluhu.

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl, přičemž se plně ztotožnil se skutkovými závěry obvodního soudu. Podle městského soudu stěžovatel v odvolání opomněl zásadní skutečnost, a to existenci dohody o narovnání z 20. 6. 2019, kterou zaslal e-mailem poškozenému, ačkoliv věděl, že již 23. 1. 2019 byla věc skončena soudním smírem. V řízení před obvodním soudem protistrana a její právní zástupce uvedli, že věděli pouze o dohodě z listopadu 2018 a schválením soudního smíru měli věc za uzavřenou. Městský soud tak považoval za prokázané, že stěžovatel zatajil poškozenému dohodu o narovnání z listopadu 2018 a namísto toho mu předložil v červnu 2019 falešnou dohodu, ačkoliv věděl, že věc již byla skončena soudním smírem. Na základě této dohody pak poškozený plnil stěžovateli předmětnou částkou, aniž by o existenci dohody věděla protistrana nebo její právní zástupce (jehož zřejmě zfalšovaný neověřený podpis se na dohodě nacházel). Městský soud dále sice vytkl obvodnímu soudu, že se blíže nezabýval neprovedením důkazů navrhovaných stěžovatelem, nicméně hodnocení nadbytečnosti těchto navrhovaných důkazů učinil sám, přičemž dospěl k závěru, že tyto důkazy nebyly způsobilé vyvrátit klíčová zjištění, a to zejména podvodné předložení falešného znění dohody o narovnání v červnu 2019.

5. Stěžovatel dále napadl usnesení městského soudu dovoláním. V dovolání stěžovatel vytyčil šest okruhů námitek: 1) poškozený musel vědět o existenci dohody z listopadu 2018, jelikož se na ní nachází jeho podpis a v trestním řízení sám uvedl, že dle této dohody plnil; 2) poškozený musel vědět i o soudním smíru, jelikož si ho osobně u stěžovatele vyzvedl a dále v květnu 2019 prohlásil při uzavírání zástavní smlouvy s bankou, že neexistují spory, které by jej mohly majetkově ohrozit; 3) soudy vůbec neuvedly, v čem mělo spočívat zatajení výsledku dědického řízení po tetě poškozeného ze strany stěžovatele; 4) existoval rozumný důvod, aby poškozený zaslal stěžovateli předmětnou částku, jelikož poškozený neplnil ve lhůtách dle dohody z listopadu 2018 a hrozilo tak vymáhání zbytku dluhu exekučně, předmětnou částku zaslal poškozený stěžovateli jako prostředky k urychlenému zapravení případné exekuce; 5) nebylo prokázáno, že by si stěžovatel ponechal částku zaslanou poškozeným pro svou potřebu, mezi stěžovatelem a poškozeným stále existoval vztah advokát-klient, obdrženou sumu proto držel pro klienta k případnému uhrazení dluhu; a 6) dohodu o narovnání z června 2019 vypracoval stěžovatel na přání poškozeného, který nechtěl rodině, u které si půjčoval peníze, přiznat, že může být ohrožen exekucí. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy založily své závěry na nepoužitelných protokolech o podání vysvětlení a také nehodnotily důkazy předložené stěžovatelem. Stěžovatel nakonec namítal, že nebyl prokázán jeho úmysl.

6. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele vypořádal postupně takto: 1) svědecká výpověď poškozeného v trestním řízení se zřejmě vztahovala k plnění falešné dohody z června 2019, nikoliv pravé dohody z listopadu 2018, podpis poškozeného na dohodě z listopadu 2018 ověřený manželkou stěžovatele (rovněž advokátkou) se viditelně odlišuje od jeho běžného podpisu, poškozený sám vypověděl, že o dohodě z listopadu 2018 nevěděl; 2) v trestním řízení bylo pouze prokázáno, že poškozený stěžovatele několikrát navštívil v jeho kanceláři, samotné předání soudního smíru prokázáno nebylo, prohlášení poškozeného o neexistenci sporu v zástavní smlouvě samo o sobě neprokazuje, že poškozený o smíru věděl, poškozený jako právní laik mohl považovat spor za v podstatě skončený, jelikož už sám podstatnou část dluhu plnil a dle jeho vědomí probíhala jednání s protistranou ohledně narovnání zbývající části dluhu; 3) pokud by poškozený věděl o výsledku dědického řízení a výplatě protistrany, logicky by nesouhlasil s platbou dalších 1 650 000 Kč, jelikož by o tuto částku protistranu přeplácel; a 4) stěžovatel si musel být vědom, že protistraně byl již v dubnu uhrazen celý dluh přisouzený schváleným soudním smírem (částečně plněním ze strany poškozeného, částečně plněním v souvislosti s likvidací dědictví po tetě poškozeného), žádný zbytek dluhu tedy již ani být vymáhán nemohl a žádný rozumný důvod pro zaslání předmětné částky ze strany poškozeného proto neexistoval; 5) v trestním řízení bylo jasně prokázáno, že stěžovatel s částkou zaslanou poškozeným dále nakládal pro vlastní potřebu, z výpisu z účtu stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel po obdržení předmětné částky začal peníze poškozeného téměř bezprostředně spotřebovávat; a 6) tvrzení stěžovatele ohledně vypracování dohody z června 2019 na přání poškozeného není nijak podloženo, navíc je značně nelogické, aby rodině poškozený musel prezentovat tuto falešnou dohodu, když v této době byl již schválen skutečný soudní smír.

7. Nejvyšší soud dále nepřisvědčil ani dalším námitkám stěžovatele stran hodnocení důkazů. Konkrétní závěry soudů bylo možné učinit nejen z protokolů o podání vysvětlení (které však byly nepoužitelné), ale také z výpovědi poškozeného u hlavního líčení a dalších podkladů. Podle Nejvyššího soudu obvodní a městský soud dostatečně vážily stěžovatelem navržené důkazy. Nejvyšší soud nakonec uzavřel, že ze zjištěných skutkových okolností, je zřejmé, že stěžovatel jednal úmyslně.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

10. Stěžovatelovy námitky směřují opět především do hodnocení důkazů obecnými soudy. Podle názoru stěžovatele obecné soudy nevypořádaly jeho obhajobu jako logicky propojený celek, přistupovaly k důkazům selektivně a u klíčových důkazů použily spekulativní nebo extenzivní interpretaci, deformovaly jednotlivé důkazy i celou důkazní situaci. Nejvyšší soud pak tyto vady překryl vlastním výkladem a skutkovou konstrukcí, která nemá oporu v žádných důkazech. Konkrétně stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily klíčovou skutečnost, že poškozený o skutečné dohodě o narovnání z listopadu 2018 nevěděl. Stěžovatel obdobně jako v řízení o dovolání odkazuje na skutečnost, že poškozený dohodu podepsal a sám při výpovědi u hlavního líčení uvedl, že podle ní plnil. Obecné soudy pak důkazy deformovaly tak, aby z nich vyplynulo, že poškozený při výpovědi odkazoval na dohodu z června 2019. Obdobně pak deformovaly interpretaci důkazů v podobě prohlášení poškozeného v zástavní smlouvě a SMS komunikace mezi stěžovatelem a právním zástupcem protistrany. Nejvyšší soud dále mimo stav dokazování dotvořil závěr ohledně použití předmětné částky zaslané poškozeným pro vlastní potřebu stěžovatele. Nakonec stěžovatel znovu namítá, že obecné soudy nejasně konstruovaly závěr o jeho úmyslu uvést poškozeného v omyl.

11. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Rozhodování o vině a trestu, včetně hodnocení důkazů, je pravomocí obecných trestních soudů, do které Ústavní soud zasáhne pouze v případě, kdy shledá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy může mít podobu zejména faktického omylu, logického excesu (vnitřní rozpornosti) nebo pokud jsou závěry obecných soudů opakem toho, co je obsahem důkazů (usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. III. ÚS 793/22, bod 9). Takové vady však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

12. Stěžovatel předně v ústavní stížnosti opakuje námitky, se kterými se obecné soudy již obsáhle vypořádaly. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že soudy deformovaly důkazy stran nevědomosti poškozeného o dohodě z listopadu 2018 a následném soudním smíru. Obecné soudy interpretovaly důkazy přesvědčivě v souladu s jinými klíčovými důkazy, zejména existencí falešné dohody z června 2019. Pokud by totiž poškozený skutečně o průběhu událostí plně věděl (uzavření dohody z listopadu 2018, schválení soudního smíru, vyplacení protistrany z dědictví po tetě poškozeného), bylo by značně nelogické, aby bez dalšího souhlasil s uzavřením dohody z června 2019, o které navíc dle svědeckých výpovědí nevěděla ani protistrana. Interpretace obecných soudů není zjevně excesivní a zapadá do celkového obrazu tvrzeného průběhu událostí.

13. Stěžovatel navíc sám v ústavní stížnosti připouští (v bodě 58), že existence falešné dohody oslabuje přesvědčivost jeho verze skutkového děje. Současně však ani v řízení před obecnými soudy, ani v ústavní stížnosti nenabídl rozumné a podložené vysvětlení existence tohoto falešného dokumentu ani falešného zpětvzetí žaloby, které zaslal poškozenému. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že obecné soudy přisoudily falešné dohodě z června 2019 význam, který přesahuje její skutečnou důkazní hodnotu. Tento dokument představuje klíčový důkaz svědčící v neprospěch stěžovatele. Nasvědčuje totiž tomu, že stěžovatel na jeho základě bez vědomí protistrany vylákal od poškozeného, svého klienta, předmětnou částku, ačkoliv si byl vědom, že mezi stranami již byla uzavřena dohoda o narovnání. Současně existence této nepravé dohody ve významné míře zpochybňuje věrohodnost skutkové verze předkládané stěžovatelem.

14. Nelze dále souhlasit s námitkou stěžovatele, že obecné soudy nad rámec dostupných důkazů dotvářely závěr, že si částku ponechal a použil pro vlastní potřebu. Nejvyšší soud v napadeném usnesení prezentoval výpis z příslušného podnikatelského účtu stěžovatele, ze kterého je zřejmé, že stěžovatel obdrženou částku spotřebovával. Ústavní soud nakonec nesouhlasí ani s námitkou stěžovatele stran nedostatečně zjištěného úmyslu. Ústavní soud se v tomto ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel jako právní zástupce poškozeného věděl o všech klíčových momentech v předmětných řízení, které však zjevně poškozenému zatajil. Zcela vědomě pak vedl poškozeného k odeslání částky 1 650 000 Kč na jeho účet, kterou následně užil pro vlastní potřebu. Současně zamlčel protistraně existenci dohody z června 2019. Tím záměrně vytvořil pro obě strany dojem, že věc byla řádně ukončena. Podvodné jednání stěžovatele bylo odhaleno až souhrou náhod Finančním analytickým úřadem.

15. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel svojí interpretaci provedených důkazů, přičemž ta však sama o sobě nevyvrací interpretaci, kterou zvolily obecné soudy. Nadto je jeho verze událostí ve srovnání s verzí přijatou obecnými soudy značně oslabena, když neposkytuje uspokojivé vysvětlení některých klíčových zjištění svědčících v jeho neprospěch, zejména existenci falešné dohody o narovnání z června 2019, včetně falešného zpětvzetí žaloby, a dále zjevné využití obdržené částky pro vlastní potřebu. Proti skutkové verzi předkládané stěžovatelem svědčí dále výpovědi poškozeného, protistrany a jejího právního zástupce. Obecné soudy se zároveň dostatečně vypořádaly se všemi podstatnými námitkami, které stěžovatel v řízení vznesl.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu