Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti H. N., zastoupené advokátem Mgr. M. F. Durajem, sídlem [adresa] Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 19/2026-327 ze dne 10. 6. 2026, o návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku a o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a R. N. a nezletilých [nezletilý] a V. N. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Obecné soudy v této věci rozhodovaly: - o péči o nezletilé děti do i po rozvodu manželství, - o příspěvek na jejich výživné, a - o tom, kam budou děti chodit do základní školy (v případě T.) a do mateřské školy (v případě V.).
2. V řízení před Ústavním soudem jde s ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti především o otázku určení školy a školky. Ohledně úpravy péče ani výživného žádné konkrétní argumenty o porušení základních práv ústavní stížnost nepřináší.
3. Skutkové okolnosti lze shrnout následovně. Rodina žila v A a děti navštěvovaly mateřskou školu v B. Matka se v květnu 2025 odstěhovala do C ke své matce (babičce dětí). Od září 2025 matka bez souhlasu otce přihlásila T. do první třídy základní školy v D a bez souhlasu otce také změnila školku pro V. - od září 2025 do C, od listopadu 2025 pak do D. Otec bydlí v A a pracuje v B. Matka pracuje primárně v D, trvalý pobyt má v C, podle rozsudku krajského soudu se má stěhovat do E.
4. Okresní soud rozhodl o asymetrické střídavé péči a určil, že T. bude absolvovat povinnou školní docházku v ZŠ D a V. předškolní docházku v MŠ D. Krajský soud však napadeným rozsudkem k odvolání otce nastavil symetrickou střídavou péči a rozhodl, že T. bude plnit povinnou školní docházku a V. předškolní docházku v A.
Ústavní stížnost
5. Ústavní stížnost podala matka. Krajský soud totiž podle ní neprovedl dokazování ke zjištění otázky, jak bude nezletilý T. reagovat na vytržení z kolektivu, nedostatečně zjistil a vysvětlil úvahy o nejlepším zájmu dítěte a napadené rozhodnutí ústavně souladně neodůvodnil. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak se soud vypořádal s vyjádřením psycholožky ohledně psychického stavu T., ani s tím, že pro nadbytečnost nevyhověl jejímu návrhu vyslechnout psycholožku jako svědka, ustanovit znalce či vyžádat odborné vyjádření jiného psychologa. Namítá, že rozsudek krajského soudu je veden snahou potrestat ji za svévolné rozhodnutí o významné záležitosti nezletilého, což odporuje nálezu sp. zn. IV. ÚS 765/26.
6. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu zrušil, neboť porušuje její právo na soudní ochranu, na rodinný život, na péči a výchovu dítěte a je v rozporu s nejlepším zájmem dětí a jejich právem na vzdělání. S ohledem na naléhavost věci také navrhla stížnost projednat přednostně a odložit vykonatelnost napadeného rozsudku.
Posouzení Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil obsah návrhu i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle ustálené judikatury Ústavní soud do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena základní práva jednotlivců. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Rozhodování soudů v rodinněprávních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Obecné soudy znají dlouhodobý vývoj rodinné situace a jsou v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí. Proto mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů a zejména zájmy nezletilých dětí (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 3060/25, bod 15; a I. ÚS 3718/25-2, bod 18, a tam citovaná judikatura).
9. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že klíčovým hlediskem při rozhodování, kam budou děti chodit do školy či školky, musí být nejlepší zájem dětí. Nejlepší zájem dětí musí být vždy posuzován individuálně a komplexně s ohledem na situaci, v níž se dané dítě nachází. Ústavní soud už v minulosti uvedl, že kritérii při nahrazování souhlasu jednoho rodiče při volbě vzdělání budou jedinečné potřeby dítěte, jeho vlohy a vlastnosti, k jejichž uspokojování a rozvoji vzdělávací zařízení nabízí své možnosti a zdroje. Stejně tak hraje roli schopnost rodičů pomoci dítěti s domácí přípravou, míra zapojení rodiče do programu vzdělávání a dopad na stabilitu dítěte, sociální prostředí a zachování vztahů (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2234/24, bod 16).
10. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou také v tom, že odůvodnění rozhodnutí o významných záležitostech dětí nesmí být primárně sankcí vůči jednomu z rodičů (viz nález sp. zn. IV. ÚS 765/26, bod 72).
11. Krajský soud podle Ústavního soudu nejlepší zájem dětí ústavně souladně zohlednil. Ačkoliv existují dobré důvody pro rozhodnutí o školní či předškolní docházce dětí tak, jak požaduje matka, a lze si představit, že i takové rozhodnutí by mohlo být ústavně konformní, rolí Ústavního soudu není úvahy krajského soudu přehodnocovat. Jak bylo vysvětleno, jeho rolí je pouze posoudit, zda tyto úvahy nevybočují z mezí ústavnosti.
12. Krajský soud vysvětlil, že školy v D vyhovují primárně matce, která v tomto městě pracuje. Ať už by ale byly děti v péči matky či otce, v obou případech by do školy musely dojíždět. Naproti tomu v A stabilně bydlí otec a obě děti tam před ukončením společného soužití rodičů bydlely také. Když budou děti pobývat u otce, nebudou zatěžovány dojížděním a budou moci utužovat kamarádské vztahy vytvořené ve škole i mimo školu, což usnadní jejich začlenění do kolektivu. Dojezdový čas do A z místa stávajícího bydliště matky přitom není výrazně delší než do D. Dlouhodobá stabilizace poměrů dětí podle krajského soudu převáží nad přechodně vyvolaným diskomfortem z přestupu na jinou školu a nutnost adaptace na nové prostředí (viz zejména bod 43 napadeného rozsudku).
13. Z uvedených důvodů je podle krajského soudu změna škol do A v nejlepším zájmu obou dětí. Krajský soud navíc upozornil na dvousečnost argumentu o stabilizaci prostředí dětí, neboť do škol v D matka obě děti přemístila bez souhlasu otce a takové protiprávní jednání by jí nemělo být ku prospěchu.
14. Ústavní soud v tomto ohledu také poukazuje na nedávný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Novák proti České republice (č. 6656/24). ESLP v něm shledal porušení článku 8 Úmluvy mimo jiné proto, že české soudy nechaly protiprávně nastolený stav plynutím času zakonzervovat, čímž se možnost otce domoci se péče stala pouze teoretickou (bod 74). Nezohlednily přitom, že protiprávní přemístění dítěte nemá být ku prospěchu rodiči, který je způsobil, a následné nahrazení souhlasu druhého rodiče takové jednání fakticky legitimizovalo (body 76-77). Napadené rozhodnutí krajského soudu podle Ústavního soudu náležitě reflektuje i tyto závěry rozsudku ESLP.
15. Ústavní soud neshledal pochybení ústavněprávního významu, ani pokud jde o stěžovatelkou namítané procesní nedostatky (nedostatečné odůvodnění, nevypořádání argumentů, opomenuté důkazy). Krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného krajským soudem, pouze uvedené skutečnosti právně hodnotil jinak. Z nosných důvodů napadeného rozhodnutí (zčásti shrnutých výše) vyplývá, proč by provedení dalších důkazů navrhované stěžovatelkou nemělo na jeho právní závěry vliv.
16. Ústavní soud připomíná, že právo na řádné odůvodnění neprolamuje procesní povahu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a nelze se tudíž skrze něj domáhat jiného rozhodnutí ve věci samé. Právu na řádné odůvodnění odpovídá povinnost soudu seznámit účastníky s klíčovými úvahami, které jej vedly k danému rozhodnutí, a povinnost vypořádat se s relevantními argumenty. Neplyne z něj však právo na "jediné správné" odůvodnění. Přednese-li soud srozumitelným způsobem klíčové úvahy, které jej vedly k danému rozhodnutí, a vypořádá-li se s relevantními argumenty, není jeho rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatelů či Ústavního soudu měl být veden úvahami jinými, resp. se měl s relevantními argumenty vypořádat jinak (viz nález sp. zn. I. ÚS 1815/25, body 24-37). V posuzované věci krajský soud své klíčové úvahy srozumitelným způsobem vysvětlil a Ústavní soud na nich nic protiústavního neshledal.
17. Ústavní soud proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti ani o návrhu na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhodl neprodleně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu