Ústavní soud rozhodl soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci ústavní stížnosti M. Š., a J. Š., obou zastoupených JUDr. M. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2000, čj. 29 Cdo 2253/99 - 219, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 1999, čj. 23 Co 443/98 - 203, jakož i rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 7. 1998, čj. 3 C 139/95 - 187, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 7. 1998, čj. 3 C 139/95 - 189,
takto:
Výrok
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 10. 4. 2000, došlou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2000, napadají stěžovatelky M. Š. a J. Š. v záhlaví uvedená rozhodnutí a požadují jejich zrušení. Mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu, které je zaručeno v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když obecné soudy se nezabývaly jejich žalobou o určení základního a dalšího podílu na majetku transformovaného Zemědělského družstva O. po věcné stránce. Jsou přesvědčeny, že ochrany svého právního postavení se mohly domáhat pouze žalobou na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., neboť jakékoli plnění s ohledem na lhůtu uvedenou v ustanovení § 13 odst. 3 zákona č 42/1992 Sb. nebyly vůči žalovanému družstvu oprávněny uplatňovat.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení svým rozsudkem ze dne 27. 5. 1999, čj. 23 Co 443/98 - 203, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 7. 1998, čj. 3 C 139/95 - 187, ve znění usnesení ze dne 24. 7. 1998, čj. 3 C 139/95 - 189, kterým tento soud zamítl žalobu žalobkyň - stěžovatelek na určení podílu na majetku žalovaného Zemědělského družstva O. Svá rozhodnutí soudy odůvodnily nedostatkem naléhavého právního zájmu žalobkyň na požadovaném určení.
Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 1. 2. 2000, čj. 29 Cdo 2253/99 - 219, odmítl dovolání žalobkyň - stěžovatelek, ve kterém uváděly, že jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplývá z potřeby vytvořit stav právní jistoty, který bude právním základem k uplatnění nároků, ohledně kterých se určení domáhají. Dovolací soud však odmítl dovolání dle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nebyly splněny podmínky ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. a neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání.
Na základě výše uvedeného průběhu řízení a obsahu spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 3 C 139/95, Ústavní soud zjistil, že právnímu zástupci stěžovatelek napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl doručen dne 23. 6. 1999 a usnesení Nejvyššího soudu mu bylo doručeno dne 17. 2. 2000.
V daném případě se tak stal posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 1999, čj. 23 Co 443/98 - 203. Poněvadž ústavní stížnost do tohoto rozhodnutí nebyla podána v šedesátidenní lhůtě, stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nýbrž, jak bylo zjištěno, byla tato stížnost podána k poštovní přepravě až dne 13. 4. 2000 a Ústavnímu soudu došla dne 14. 4. 2000, musel soudce zpravodaj tuto stížnost jako opožděnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2000 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu