Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Martou Permanovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, čj. 20 Co 108/2007 - 244, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 12. 2006, čj. 11 P 93/2006 - 178, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále "krajský soud") a Okresního soudu Praha - západ (dále "okresní soud"), protože těmito rozhodnutími byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy v řízení o péči o jeho nezletilého syna porušily jeho právo na spravedlivý proces. Nevypořádaly se se spornými skutečnostmi, především s nevěrohodnou výpovědí matky a závěry ze znaleckého posudku. K objasnění sporných skutečností nedoplnil dokazování ani odvolací soud. II. Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 12. 2006, čj. 11 P 93/2006 - 178, byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu výchovy jeho nezletilého syna, nad výchovou nezletilého byl stanoven soudní dohled, bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, čj. 20 Co 108/2007 - 244, rozsudek okresního soudu potvrdil.
III. Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu). Stěžovatel ve své stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů a jejich hodnocením provedených důkazů. Opakuje svá tvrzení, kterým soudy neuvěřily (nezpůsobilost matky k výchově nezletilého pro její promiskuitní chování a nevhodné hygienické podmínky), příp. předkládá argumentaci, kterou soudy neakceptovaly (interpretace znaleckého posudku, hodnocení zpráv o výchovném prostředí u matky nezletilého). Ústavní soud však není, jak vyplývá z výše uvedeného, fórem pro polemiky s rozhodnutími obecných soudů, založenými na premise, že každý závěr obecného soudu v neprospěch účastníka řízení je automaticky porušení práva tohoto účastníka na spravedlivý proces. V projednávaném případě Ústavní soud nezjistil, že by důkazní řízení vykazovalo jakékoli ústavněprávní deficity a že by hodnocení důkazů, stejně jako právní závěry přijaté obecnými soudy, bylo ústavně nekonformní. Stačí jen odkázat na srozumitelně a logicky odůvodněné rozsudky obecných soudů. K porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 bod 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu