Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Hanou Karáskovou, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 431/2024-2063 ze dne 12. června 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 36/2023-2013 ze dne 16. října 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 3 T 6/2020-1966 ze dne 14. března 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Krajský soud v Ústí nad Labem ("nalézací soud") uznal stěžovatele vinným pro dva skutky pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku; za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, a povinnost zaplatit na náhradu škody 10 637 086,80 Kč. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ve veřejném zasedání (I) zrušil výrok o trestu z rozsudku nalézacího soudu a nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let, a uložil mu povinnosti nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu způsobenou trestnými činy a (II) odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
3. Stěžovatel byl uznán vinným, že jako statutární orgán poškozené nechal proplatit faktury za dílo, které nebylo provedeno.
4. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k posouzení odborných otázek ohledně skutečného stavu strojů a staveb nebyl proveden znalecký posudek, který je obecně významným důkazním prostředkem [nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. dubna 2007 (N 73/45 SbNU 149)]. Obecné soudy rozhodly, že opravy nebyly provedeny a vycházely jen z výpovědí, které neměly dostatečnou vypovídací schopnost. Z provedených důkazů nevyplynulo, že zadané práce nebyly provedeny - byly tedy vyvozeny právní závěry, které jsou s dokazováním v extrémním nesouladu [nález sp. zn. I. ÚS 401/98 ze dne 13. ledna 1999 (N 3/13 SbNU 11)]. Obecné soudy dále nepřihlédly k důkazům ve prospěch stěžovatele, ale jen k výpovědím v jeho neprospěch a rovněž se nevypořádaly s jeho námitkami. Podstatnou část ústavní stížnosti stěžovatel věnuje vlastnímu hodnocení některých výpovědí a důkazů, a současně tvrdí existenci pochybností, pro které měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Stěžovatel je přesvědčen, že nesprávnou aplikací podústavního práva byla porušena základní práva a svobody [nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. října 2002 (N 127/28 SbNU 95)] a poukazuje na neprovedení jím navržených důkazů (výslech účetního společnosti a syna stěžovatele). Z uvedených důvodů navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i obsahem spisu nalézacího soudu sp. zn. 3 T 6/2020 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Jejich úkolem je prozkoumat všechny okolnosti případu a své závěry řádně a zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud zasáhne toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole či libovůle.
7. Z napadených rozhodnutí se podává, že po změně vlastnické struktury obchodní korporace vyvstaly pochybnosti o provedení některých oprav budov a strojů, které stěžovatel zadal a nechal zaplatit z prostředků společnosti. Obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování, zda, kdy, kým a jaké opravy měly být provedeny.
8. Znalecký posudek nepožívá žádné větší důkazní síly a jeho provedení je nezbytné tehdy, vyvstane-li potřeba posoudit odbornou otázku, kterou nelze vyhodnotit jiným dokazováním. V řízení nebyla prokázána přítomnost pracovníků provádějících opravy v areálu továrny a ani subdodavatelé, kteří měli práce provádět, nepotvrdili, že by prováděli činnosti v deklarovaném a proplaceném rozsahu. Stěžovatel sám zpochybnil pravdivost některých zápisů o opravách strojů. Za zjevného stavu budov proto nebylo pro rozhodnutí o naplnění znaků trestného činu nezbytné zadání znaleckého posudku.
9. Jak je ze spisu nalézacího soudu patrné, stěžovatel námitky, které předložil v ústavní stížnosti, uplatnil v opravných prostředcích i v rámci své obhajoby před nalézacím soudem (viz například závěrečná řeč na č. l. 1950-1963).
10. Neprovedení stěžovatelem navržených výslechů nelze označit za jejich opomenutí [například nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. února 2004 (N 26/32 SbNU 239)] za situace, kdy nalézací soud uvedl důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, což následně přezkoumal i odvolací soud ( nedostatečná vypovídací potence a nadbytečnost). Obecné soudy neaplikovaly podústavní právo v rozporu se zákonem chráněným zájmem, v řízení nevyvstala potřeba výběru z interpretačních alternativ a posouzení věci nebylo projevem svévole (nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Obecné soudy rozhodovaly zcela v souladu s ustálenou právní praxí, opakovaně reagovaly na námitky stěžovatele a vyjádřily se k nim, vysvětlily právní hodnocení věci a důvody, pro které šetřené jednání posoudily jako dva samostatné pokračující zločiny zpronevěry, a nikoli porušení povinností při správě cizího majetku. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu ke zjištění skutkového stavu, o kterém nejsou pochybnosti.
11. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) každému zaručuje, že o jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Účastník řízení nemá žádnou záruku, že rozhodnutí bude odpovídat jeho očekávání nebo jeho subjektivnímu právnímu hodnocení. Stěžovatel je subjektivně přesvědčen, že závěry obecných soudů a výsledek jejich rozhodování jednoznačně neprokazují naplnění všech znaků trestného činu a předkládá alternativní vlastní hodnocení provedených důkazů, z nichž dovozuje pro sebe příznivé závěry. Z toho nelze usuzovat, že byla porušena uvedených základní práva ani presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Existence pochybností, které je nutno v souladu se zásadou in dubio pro reo vykládat ve prospěch obviněného, musí být objektivní a zjevná i nezúčastněnému pozorovateli. V uplatnění účinných opravných prostředků (čl. 13 Úmluvy) nebyl stěžovatel nijak omezen; i zde platí, že jejich existence a užití bez dalšího neznamená, že jejich uplatnění povede k závěrům, které účastník řízení očekává.
12. Z napadených rozhodnutí i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že obecné soudy se věcí důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
13. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu