I. ÚS 2409/13

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 1 T 22/2013 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným přečiny krádeže dle § 205 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 9 To 202/2013 (dále jen "usnesení"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku. Stěžovatel za prvé namítá porušení práv obhajoby v přípravném řízení, kdy tvrdí, že mu v něm nebylo dovoleno zvolit si obhájce a také mu nebyl ustanoven tlumočník z arabštiny. Za druhé má stěžovatel za to, že nebyly obstarány a provedeny veškeré vhodné důkazy, kdy z peněženky, kterou měl odcizit, nebyly sejmuty pachové stopy, ani nebyly k dispozici kamerové záznamy z daného klubu, kde měl krádež provést. Soud vyšel z výpovědí svědků, ty však nejsou jednoznačné, a pachatelem krádeže mohl být někdo jiný. Obvodní soud zde měl vyjít ze zásady in dubio pro reo. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Obvodní soud uvedl, že na všech hlavních líčeních a stejně tak i u městského soudu měl obviněný obhájkyni, která založila do spisu plnou moc v době podání odporu proti trestnímu příkazu obvodního soudu ze dne 24. 2. 2013. V průběhu hlavního líčení dne 3. 4. 2013 i dne 22. 4. 2013 také byl přítomen tlumočník z jazyka arabského, Ing. Loai Jarkas, který byl obviněnému k dispozici. Stran hodnocení důkazů odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 a Městské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily. Městský soud poznamenal k tvrzeným procesním pochybením, že v podaném odvolání je stěžovatel vůbec neuváděl. Jinak odkázal na odůvodnění svého usnesení. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.

III. Ústavní stížnost je nutno odmítnout. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje v materiálním smyslu, to jest pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení obyčejného práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá. V rámci svého odvolání proti rozsudku stěžovatel porušení žádného ústavního ani obyčejného práva, pokud jde o jím nyní tvrzené zásahy do práv obhajoby v přípravném řízení, nenamítal. Tuto skutečnost si Ústavní soud ze spisu obvodního soudu sp. zn. 1 T 22/2013, jenž si vyžádal, ověřil. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nijak neobjasňuje, proč by navzdory této skutečnosti citované námitky předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem být měly. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti pokud jde o citované námitky (shodně viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3008/12). Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Způsob, jakým obecné soudy stěžovatelem zpochybňované výpovědi svědků hodnotily a proč považovaly výsledky řízení za dostatečné pro závěr o stěžovatelově vině je z jejich rozhodnutí dostatečně zřejmé. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu