I. ÚS 2417/15

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v exekuční věci oprávněného stěžovatele proti povinné J. B. pro částku 22.987 Kč s příslušenstvím.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určil výši nákladů oprávněného částkou 484 Kč a povinné uložil povinnost k jejich zaplacení. Soudní exekutor vycházel při svém rozhodování z ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu, neboť oprávněný byl v exekučním řízení zastoupen advokátem; přiznanou částku tak tvořily náklady spočívající v převzetí a přípravě zastoupení ve výši 100 Kč, v sepsání exekučního návrhu ve výši 100 Kč paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby a 21% daň z přidané hodnoty. Námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce Okresní soud v Sokolově zamítl, neboť považoval postup soudního exekutora při výpočtu nákladů oprávněného za správný.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl porušení rovnosti účastníků řízení nejenom na zákonné, ale i na ústavní úrovni. S poukazem na ustanovení § 270 odst. 2 o. s. ř. uvedl, že oprávněný má nárok na náhradu všech účelných nákladů výkonu rozhodnutí, a proto nesouhlasil s přiznáním náhrady nákladů pouze ve výši určené soudním exekutorem. Namítanou nerovnost stěžovatel odůvodnil srovnáním s postupem při výpočtu nákladů strany povinné; v případě jejího úspěchu by byly náklady řízení stanoveny obecným způsobem a byly by nahrazeny v desetinásobné výši než straně oprávněné. Podle stěžovatele je podzákonný předpis rovněž nesystémový, neboť předmětné sankcionování se uplatní jen v řízení, jehož předmětem je částka nepřevyšující 50.000 Kč, zatímco u vyšších částek již toto omezení neplatí. Stěžovatel též srovnal odměnu advokáta ve výši 100 Kč za každý úkon právní služby s nejnižší úrovní zaručené mzdy ve výši 110 Kč/hod. ve smyslu příslušného nařízení vlády o minimální mzdě o nejnižších úrovních zaručené mzdy s konstatováním, že stanovená odměna advokáta nedosahuje ani nejnižší úroveň zaručené mzdy. Podle stěžovatele by měl účelnost vynaložených nákladů posuzovat soud na základě své vlastní úvahy, a nikoliv direktivní podzákonný právní předpis, který je dle jeho názoru v tomto ohledu ústavně nekonformní.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků řízení a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

V projednávané věci bylo napadeno rozhodnutí vydané v tzv. bagatelní věci; stěžovatelova celková částka nákladů v exekučním řízení dosáhla dle jeho tvrzení 3.170,20 Kč. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech věcí objektivně bagatelního významu (jde částky nepřevyšující 10.000 Kč), tedy ve věcech obdobných jako je i nyní posuzovaná věc, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud zpravidla odmítal z důvodu jejich zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 185/98, usnesení sp. zn. II. ÚS 53/11 či usnesení IV. ÚS 1293/13, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti však Ústavní soud zcela nevyloučil. Opodstatněnost tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces však shledal zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004, U 43/34 SbNU 421 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal (např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95, nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003, N 128/31 SbNU 149, nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009, N 59/52 SbNU 583, nález sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009, N 1/52 SbNU 3, nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010, N 184/58 SbNU 613). Žádné takové extrémní pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal, a proto i s přihlédnutím k tomu, že předmětem řízení byly náklady řízení ve výši hluboko pod hranicí bagatelity, rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově respektoval.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani stěžovatelovo tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svoji záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel byl ve svých procesních právech jakkoliv krácen či dokonce výrazně znevýhodněn vůči povinným. Stěžovatel svých práv využil, nic opačného v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil. K argumentu nerovnosti nepostačuje tvrzení stěžovatele, že při (hypotetickém) úspěchu strany povinné by byly její náklady stanoveny vyšší částkou, neboť je zřejmé, že úkony na straně povinné mají rozdílnou povahu od úkonů oprávněného. Stejně tak i argument, že omezení je limitováno výší částky, o kterou v exekučním řízení jde, nemá na rovnost účastníků řízení, tj. na srovnání postavení oprávněného a povinného, žádný dopad.

Lze též připomenout, že o argumentačně shodném základu ústavní stížnosti téhož stěžovatele ve věcech zcela srovnatelných Ústavní soud již rozhodoval. Usneseními sp. zn. I. ÚS 1537/15 ze dne 2. 6. 2015 a sp. zn. IV. ÚS 1750/15 ze dne 26. 8. 2015 odmítl ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. To je v projednávané věci významné potud, že (projednávaná) ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, resp. námitky tam vznesené, v ústavněprávní rovině neobstály. Ústavní soud tak opakuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení obecně postupuje velmi zdrženlivě, a že námitky uplatněné stěžovatelem neoznačují natolik závažný exces v rozhodování obecných soudů, aby musel zasáhnout (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 672/15 ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1267/15 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1537/15 ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1562/15 ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1417/15 ze dne 11. 6. 2015 a další, dostupná na http://nalus.usoud.). K návrhu na zrušení podzákonného předpisu Ústavní soud uvádí, že obdobně jako v některých jiných věcech, ve kterých šlo o bagatelní částky a kde bylo aplikováno ustanovení § 14b advokátního tarifu, ani tuto stížnost neshledává "způsobilým nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení vyhlášky. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu, podaný podle § 74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Složení senátu doznalo změn v souladu s ustanoveními § 10 odst. 3 a § 9 odst. 5 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro r. 2015 (dostupný v el. podobě na www.usoud.cz) v souvislosti s rozhodnutím o vyloučení soudce Davida Uhlíře usnesením ze dne 20. 10. 2015 č. j. I. ÚS 2417/15-9.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

Ludvík David v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Soudce JUDr. David Uhlíř přípisem ze dne 9. října 2015 oznámil předsedovi II. senátu, že žádá o posouzení, zda není vyloučen z projednání a rozhodnutí dané ústavní stížnosti, a to proto, že ústavní stížnost obsahuje mj. návrh na zrušení ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb.

Přestože se soudce David Uhlíř v dané věci necítí podjatý ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, má za to, že mohou vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, neboť se v minulosti z pozice místopředsedy představenstva České advokátní komory veřejně vyjadřoval k souladu napadeného ustanovení advokátního tarifu s ústavním pořádkem. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce z projednání a rozhodování věci vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Vzhledem k tomu, že soudce David Uhlíř poskytl pro informační server epravo.cz rozhovor, ve kterém vyjádřil jisté pochybnosti o ústavní konformitě nyní napadeného ustavení advokátního tarifu, dospěl posuzující senát Ústavního soudu k závěru, že podmínka možné pochybnosti o nepodjatosti soudce Davida Uhlíře je v dané věci splněna. Na základě ustanovení § 38 odst. 1 a ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 rozvrhu práce (Org. 49/15) rozhodl II. senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu