Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2008, čj. 58 Co 331/2008 - 16, spojené s návrhem na zrušení § 27 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. (občanského soudního řádu), takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh na zrušení § 27 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. (občanského soudního řádu) se odmítají.
Odůvodnění
V obsáhlé ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2008, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil shora označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž soud nepřipustil, aby stěžovatele v exekučním řízení zastupoval Mgr. M. Š. jako jeho zmocněnec ve smyslu § 27 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"). Tím došlo, podle stěžovatele, k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel navrhl zrušení ustanovení § 27 odst. 2 OSŘ, které považuje za jsoucí v rozporu se shora uvedenými základními právy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s aplikací ustanovení § 27 odst. 2 OSŘ Městským soudem v Praze a předkládá své vlastní názory, jejichž přesvědčivost se snaží doložit odkazem na judikaturu Ústavního soudu. K této polemice stačí jen dodat, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává totiž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud posoudil napadené usnesení městského soudu z hlediska jeho ústavnosti a dospěl k závěru, že zmíněný soud dostatečně přiléhavě a logicky odůvodnil aplikaci § 27 odst. 2 OSŘ na daný případ. Podle tohoto ustanovení se účastník řízení může dát zastoupit kteroukoli fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení soud rozhodne, že zastoupení podle odstavce 1 se nepřipouští, jestliže zástupce zřejmě není způsobilý k řádnému zastupování, anebo jestliže jako zástupce vystupuje v různých věcech opakovaně. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Městský soud v Praze vyšel ze zjištění, že Mgr. M. Š. není advokátem a jako zmocněnec vystupuje v desítkách různých soudních řízení opakovaně, po dobu nejméně 15 let. Tato skutečnost je odvolacímu soudu známa z jeho úřední činnosti a současně dosáhla již povahy obecně známé skutečnosti, kterou není třeba dokazovat (§ 121 OSŘ). Jen v období od října 2006 do června 2008 zastupoval Mgr. M. Š. různé účastníky v nejméně 40 řízeních před řadou pražských soudů. V daném případě se jedná o aplikaci podústavního práva, která je zcela v kompetenci obecných soudů. Městský soud stručně a jasně odůvodnil, proč v konkrétním případě rozhodl o nepřípustnosti zastupování stěžovatele Mgr. M. Š. Ze strany tohoto zástupce se totiž nejednalo ani o činnost ojedinělou či jednorázovou, ale o soustavné zastupování mnoha účastníků v řízení před obecnými soudy. V širším kontextu lze sice v poslední době zaznamenat trend, kdy poskytování právních služeb advokáty začíná být pro řadu subjektů finančně nedostupné. V této souvislosti pak může nastoupit ústavně právní otázka garance reálnosti práva účastníka na přístup k soudu, protože ne každý splňuje podmínky pro bezplatné zastupování advokátem, stanovené procesními předpisy. V přezkoumávané věci se o takovýto případ nejednalo. Důvodem pro rozhodnutí o nepřipuštění zastupování stěžovatele zmíněným zástupcem byla skutečnost, že Mgr. M. Š. se zastupování účastníků v řízení před obecnými soudy věnoval dlouhodobě a soustavně. Nejednalo se tedy situaci, kdy by stěžovateli byl znemožněn přístup k obecnému soudu např. z důvodu jeho nemajetnosti. Ve věci tedy nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto mu nezbylo než ji odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Odmítnutím ústavní stížnosti odpadla i základní podmínka projednání návrhu na zrušení právního předpisu, s ústavní stížností spojeného. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu