Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Širmerem, advokátem, se sídlem [adresa] proti vyrozumění Ministerstva vnitra, Inspekce Policie České republiky, 4. oddělení, ze dne 20. dubna 2009, č. j. IN-16-22/04-P-2008, a proti vyrozumění Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 13. 7. 2009, č. j. SZN 523/2008-36, za účasti Ministerstva vnitra a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Návrhem označeným jako ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným "rozhodnutím" se stěžovatel domáhal zrušení těchto "rozhodnutí". Tvrdil, že jimi, resp. "těmito opatřeními a zásahy orgánů veřejné moci," byla porušena jeho základní práva plynoucí z čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Vyrozuměním Ministerstva vnitra, Inspekce Policie České republiky, 4. oddělení, ze dne 20. dubna 2009, č. j. IN-16-22/04-P-2008, byl stěžovatel vyrozuměn, že při šetření služební činnosti vyšetřovatele Krajského úřadu vyšetřování Brno, pracoviště Jihlava, mjr. Ing. J. P., nebyly shledány důvody k vedení prověřování policejním orgánem postupem podle § 158 odst. 3 trestního řádu.
Vyrozuměním Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 13. 7. 2009, č. j. SZN 523/2008-36, byl stěžovatel vyrozuměn, že postup policejního orgánu IPČR byl shledán v souladu se zákonem, neboť provedeným šetřením podle § 158 odst. 1 trestního řádu nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o tom, že byl příslušníkem Policie ČR spáchán trestný čin.
V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítal, že jeho základní práva plynoucí z čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod byla porušena tím, že "byl stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, resp. státní moc nebyla vykonávána v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví."
Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení Krajským úřadem vyšetřování, pracoviště Brno, sp. zn. KVV-796/20-98, které ve fázi přípravného řízení trestního vedl mjr. Ing. J. P., a to za tvrzeného porušování práv stěžovatele jako obviněného. Stěžovatel dále uvedl, že vyšetřovatel v rámci řízení nepravdivě informoval státní zástupkyni, a poukázal na další "prokázané protiprávní postupy" vyšetřovatele.
Protože postupem vyšetřovatele mělo být porušeno právo stěžovatele, neboť byl stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, dovozuje stěžovatel protiústavnost postupu i na straně Ministerstva vnitra, Inspekce Policie České republiky, která ve věci nezjednala "nápravu".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již v obecné rovině opakovaně dovodil, že nyní napadená "vyrozumění" orgánů činných v trestním řízení z podstaty věci nelze kvalifikovat jako "rozhodnutí" ani jako tzv. "jiný zásah veřejné moci" ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jedná se toliko o sdělení výsledku určitého administrativního postupu, který Ústavní soud není oprávněn korigovat; ostatně jinak by zasáhl do činnosti orgánů činných v trestním řízení, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 868/06 či sp. zn. II. ÚS 471/07; veškerá citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 921/06 Ústavní soud uvedl, že pokud se jedná o řízení o podáních, která mají charakter oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování takových podnětů ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných práv oznamovatelů (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 14, usn. č. 29; usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 7, str. 345). Trestní oznámení nemá podle českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. § 1 odst. 2 trestního řádu). České ústavní předpisy neposkytují fyzickým a právnickým osobám žádné subjektivní právo vyvolat trestní stíhání osoby, kterou ve svém oznámení označí za podezřelou ze spáchání trestného činu.
Podáním trestního oznámení, resp. souvisejících podnětů a stížností, oznamovatel svá subjektivní práva nerealizuje a případná nečinnost příslušných orgánů není způsobilá do jeho ústavně zaručených práv zasáhnout. Toliko stát je nositelem monopolu trestního stíhání a pouze orgány přípravného řízení rozhodují o tom, zda zahájí úkony v trestním řízení. Jestliže tyto orgány shledají, že z podaného oznámení nevyplývá vůbec žádné podezření ze spáchání trestného činu, nejsou povinny zahájit úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu. Tedy s ohledem k tvrzení stěžovatele, že napadenými vyrozuměními, resp. postupem orgánů činných v trestním řízení, bylo porušeno jeho subjektivní základní právo nebýt stíhán jinak než podle zákona, konstatuje Ústavní soud, že otázka trestního stíhání stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny) vůbec nebyla předmětem jakéhokoliv rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Otázka trestního stíhání někoho jiného není základním právem stěžovatele. Obdobně Ústavní soud musí odmítnout argumentaci stěžovatele ohledně porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Z tohoto ustanovení totiž fyzickým a právnickým osobám neplynou žádná subjektivní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Opačný výklad by vedl k absurdním závěrům, kdy by se stěžovatelé cestou ústavní stížnosti mohli před Ústavním soudem domáhat nápravy veškerých pochybení či nesprávných postupů orgánů veřejné moci, ač by jimi nebylo nikterak zasahováno do ústavně zaručených subjektivních práv osob. Toliko okrajově k formulaci petitu ústavní stížnosti Ústavní soud upozorňuje na to, že ve smyslu k případné kvalifikaci napadených vyrozumění jako "jiný zásah veřejné moci," což stěžovatel v ústavní stížnosti určitými formulacemi naznačil, se stěžovatel návrhově ničeho nedomáhal (srov. § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu), přičemž Ústavní soud je návrhem vázán. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2009
František Duchoň předseda senátu