Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. R., zastoupeného JUDr. Věrou Krejbichovou, advokátkou, sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2012 č. j. 13 Co 244/2011-258, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností doručenou dne 18. 1. 2013 se D. R. (dále jen "otec" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil náhradově nákladový výrok II v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") ze dne 16. 10. 2012 vydaného v řízení o úpravě poměrů k nezletilé; z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že směřuje též (a zejména) proti výroku I citovaného rozsudku.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 21. 3. 2011 rozsudkem č. j. 23 Nc 1553/2010-161 Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "nalézací soud") nezletilou svěřil do výchovy matky (výrok I), otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé (výrok II), rozhodl o dlužném výživném (výrok III) a o nákladech řízení (výrok IV).
Dne 16. 10. 2012 odvolací soud k odvolání otce rozsudek nalézacího soudu ze dne 21. 3. 2011 v napadených výrocích II. a III. změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé za období od 1. 12. 2009 do 31. 12. 2011 částkou 5 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2012 částkou 6 000 měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem, k rukám matky (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že odvolací soud svým rozsudkem porušil čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující rovnost všech účastníků v řízení, a čl. 36 odst. 1 Listiny. Jeho rozhodnutí spočívá na nesprávně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávných závěrech z něj vyvozených. Odvolací soud se zcela nevyrovnal s jeho tvrzeními a bez náležitého odůvodnění akceptoval skutkové závěry nalézacího soudu; zejména však nedostatečně zjistil jeho osobní, výdělkové a majetkové poměry. Nalézací i odvolací soud opomenuly vyšetřovací zásadu ovládající řízení, uvěřily účelovým tvrzením a nepravdám matky a nesprávně postupovaly i při hodnocení důkazů. Odvolací soud též nedostatečně přihlédl k novým skutečnostem a současnému stavu, v němž se stěžovatel nachází, a k tomu, že nemá žádný zdroj příjmů, a tudíž by měl být vyživovací povinnosti zbaven, či by mu měla být určena v minimální výši.
IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdil, že základní právo na spravedlivý proces odvolací soud porušil tím, že jeho právní závěry neměly oporu v provedeném dokazování, byly v rozporu se skutkovými okolnostmi, jeho rozhodnutí bylo projevem libovůle a bylo vydáno porušením procesní rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud - k tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces údajným nesprávným právním posouzením jeho věci odvolacím soudem - připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na snížení či zvýšení výživného na nezletilé dítě. Z toho plyne, že ani případná nesprávná resp. Ústavním soudem nesdílená interpretace hmotného práva odvolacím soudem (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v cit. ustanoveních Listiny a Úmluvy. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv; je však evidentní, že "právo na snížení výživného na nezletilé dítě" v rovině základních práv zakotveno není [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)].
Jinak řečeno, výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod, což nebyl případ stěžovatele.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Žádné podstatné procesní vady zjištěny nebyly; stěžovatel je ostatně (kromě obecného a konkrétními relevantními skutečnostmi nepodloženého tvrzení o nerovnosti účastníků řízení) ani netvrdil.
V projednávané věci je tudíž zjevné, že stěžovatel konstruoval odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu