ÚS 245/97
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci stěžovatele B., zastoupeného JUDr. D.D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 25 Co 101/96, ze dne 4. 4. 1997, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Svou ústavní stížností napadl stěžovatel výše uvedený rozsudek Krajského sodu v Hradci Králové, jímž byl ve věci samé potvrzen a částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 C 127/94, ze dne 3. 5. 1996. Tímto rozsudkem bylo stěžovateli jako druhému žalovanému uloženo, aby vydal žalobcům v rozsudku specifikované nemovitosti, v dalších bodech byla žaloba zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Případným exekučním vymáháním povinnosti by pak podle jeho názoru došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje ústavní stížnost, podal stěžovatel dne 9. 6. 1997 dovolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 1999. Tímto rozsudkem byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku ukládajícímu povinnost stěžovateli vydat žalobcům předmětné nemovitosti a ve výroku o nákladech řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ve výroku, jímž byl stěžovatel zavázán vydat žalobcům předmětné nemovitosti a ve výroku o nákladech řízení, zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Ústavní soud obdržel rozsudek dovolacího soudu dne 3. 1. 2000 přímo od Nejvyššího soudu ČR, nikoli od stěžovatele samotného. K dotazům Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2000 a ze dne 28. 2. 2000, zda za dané situace nevezme stěžovatel ústavní stížnost zcela zpět, se nevyjádřil ani stěžovatel ani jeho právní zástupce. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou vzhledem k tomu, že směřuje proti nepravomocnému rozhodnutí soudu (§ 72 odst. 1 písm a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost usnesením mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. března 2000