I. ÚS 2452/13

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ve smyslu relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv EU a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Řízení před obecnými soudy probíhalo ve věci zaplacení částky 4.500.000 Kč s příslušenstvím jako provize dle zprostředkovatelské smlouvy; stěžovatel v tomto řízení vystupoval jako žalovaný. V předmětné smlouvě se původní žalobce, právní předchůdce vedlejší účastnice, zavázal obstarat pro stěžovatele příležitost k uzavření kupní smlouvy na prodej ideální poloviny čerpací stanice ve zprostředkovatelské smlouvě blíže označené. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 12. 2010 č. j. 14 C 399/2009-174 byla žaloba zamítnuta; nalézací soud dospěl k závěru, že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (ve smyslu § 262 odst. 1 tohoto zákona) je však absolutně neplatná s ohledem na neurčitost předmětu. Ze smlouvy totiž nebylo zřejmé, co má být předmětem kupní smlouvy, jejíž uzavření mělo být zprostředkováno. Nadto podle okresního soudu, i pokud by smlouva o zprostředkování měla být považována za platnou, nebylo by možné žalobě vyhovět, protože zprostředkovateli nevznikl nárok na provizi ve smyslu § 645 obchodního zákoníku. Podmínkou jeho vzniku bylo, aby zprostředkovatel označil zájemce o koupi, který by byl schopen nabídnutou kupní cenu skutečně zaplatit, přičemž žalobce v řízení neprokázal, že by označený zájemce tohoto schopen byl.

3. Rozsudek okresního soudu napadla žalobkyně (vedlejší účastnice) odvoláním, kterému bylo vyhověno a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2011 č. j. 25 Co 70/2011-223 bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku s úrokem z prodlení, jakož i nahradit jí náklady řízení. Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu uzavřel, že ve zprostředkovatelské smlouvě je zcela jasně a určitě vymezen předmět kupní smlouvy, stejně jako kupní cena, a tudíž není dána neurčitost jejího předmětu. Dále uvedl, že případné výhrady k vážnosti úmyslu zájemce a jeho solventnosti musí být součástí obrany žalovaného, kterého tak stíhá důkazní břemeno k prokázání daných tvrzení. Stěžovatel jej však podle krajského soudu neunesl.

4. Rozsudek krajského soudu byl napaden dovoláním stěžovatele, které bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 32 Cdo 2694/2011-280. Nejvyšší soud zejména potvrdil jako správný závěr odvolacího i nalézacího soudu o podřízení zprostředkovatelské smlouvy režimu obchodního zákoníku a též závěr odvolacího soudu o vzniku nároku zprostředkovatele na provizi v daném případě. Strany si totiž sjednaly vznik tohoto nároku již obstaráním příležitosti uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem dle § 645 obchodního zákoníku. V takovém případě vzniká zprostředkovateli nárok na provizi již okamžikem obstarání reálné příležitosti uzavřít smlouvu; přitom míra péče, kterou je povinen zprostředkovatel věnovat výběru zájemce, je vymezena jako běžná péče podnikatele působícího v daném oboru a oblasti. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, že stěžovatel neprokázal tvrzení o absenci vážného úmyslu označeného zájemce čerpací stanici koupit.

5. Podle stěžovatele bylo napadenými rozsudky Nejvyššího soudu a krajského soudu porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatel hodnotí postup uvedených soudů jako svévolný, a to s ohledem na jimi provedenou ústavně nonkonformní interpretaci a aplikaci právních předpisů. To se týká zejména posouzení právního režimu zprostředkovatelské smlouvy ze strany obecných soudů, které přesně neurčily, zda se smlouva řídí obchodním zákoníkem dle § 261 odst. 1 či dle § 262 odst. 1. Stěžovatel přitom opakovaně zdůrazňuje, že on při uzavření smlouvy neměl postavení podnikatele, a to na rozdíl od zprostředkovatele; obecné soudy se však nijak nevypořádaly s jeho argumentací, že volba režimu obchodního zákoníku v daném případě byla neplatná, neboť směřovala ke zhoršení jeho postavení. Dále stěžovatel namítá protiústavní hodnocení důkazů obecnými soudy a i další ústavně nonkonformní interpretaci a aplikaci právních předpisů z jejich strany. Zde konkrétně stěžovatel upozorňuje na vadné posouzení vzniku nároku zprostředkovatele na provizi v daném případě v napadených rozhodnutích. Pokud by i stěžovatel připustil, že zprostředkovatelská smlouva je platná a řídí se obchodním zákoníkem, pak přesto i podle § 645 obchodního zákoníku vzniká zprostředkovateli nárok na provizi sice již obstaráním příležitosti uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem, nicméně se musí jednat o příležitost reálnou. V tomto smyslu a s odkazem na prvorepublikovoéu judikaturu musí být zájemce nejen koupěchtivý, ale také schopný zaplatit kupní cenu. Pokud přitom obecné soudy deklarovaly požadavek reálné příležitosti v této souvislosti, ale zároveň odmítly stěžovatelem předložená a důkazně podložená tvrzení ohledně neschopnosti zprostředkovatelem označeného zájemce zaplatit kupní cenu v daném případě, pak jsou jejich rozhodnutí vnitřně rozporná a nesrozumitelná. Krajský soud se tak dopustil protiústavního hodnocení v řízení provedených důkazů, neboť stěžovatel prokázal, že dotčený zájemce nebyl schopen zaplatit kupní cenu; krajský soud i Nejvyšší soud pak provedli ústavně nonkonformní interpretaci a aplikaci § 645 obchodního zákoníku.

6. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřila též vedlejší účastnice, která navrhla ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Obecné soudy podle ní neporušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a v dané věci se jedná toliko o výklad a aplikaci podústavního práva. Na vyjádření vedlejší účastnice reagoval stěžovatel replikou, v níž odkázal na obsah své ústavní stížnosti a dále polemizoval s některými tvrzeními vedlejší účastnice jako lživými.

7. Ústavní soud konstatuje, že k návrhu stěžovatele svým usnesením ze dne 9. 9. 2013 č. j. I. ÚS 2452/13-21 odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2011 č. j. 25 Co 70/2011-223.

8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, jakož i obsah vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 14 C 399/2009 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

10. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo dojít jednak v důsledku svévolného postupu obecných soudů při posuzování otázky právního režimu předmětné zprostředkovatelské smlouvy a jednak v důsledku protiústavního hodnocení důkazů obecnými soudy ohledně vzniku nároku zprostředkovatele na provizi v daném případě.

12. Pokud jde o první skupinu stížnostních námitek, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nijak blíže neupřesnil, v čem by měla spočívat svévole obecných soudů, co tuto svévoli založilo. V judikatuře Ústavního soudu jsou pod případy svévole zahrnovány případy extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, nerespektování kogentní normy, interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a případy rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Žádný z uvedených případů ovšem stěžovatel konkrétně nezmiňuje a ani Ústavní soud jej v postupu obecných soud neshledává. Stěžovatel toliko odkázal na "ústavně nonkonformní interpretaci a aplikaci právních předpisů", ale již vlastně neosvětlil, z čeho dovozuje onu ústavní nonkonformitu, krom toho, krom toho, že právní posouzení obecných soudů vyznělo v jeho neprospěch a on s ním nesouhlasí. Jádrem stěžovatelových námitek je tedy spíše prostý nesouhlas s právními závěry obecných soudů, s jejich posouzením právního režimu zprostředkovatelské smlouvy (obchodní zákoník) a odmítnutím stěžovatelovy argumentace o jeho postavení spotřebitele v dané věci. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výkladem a aplikací podústavního práva obecnými soudy ovšem nemůže znamenat svévolný charakter jejich postupu a rozhodnutí. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně opakuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou předně záležitostí obecných soudů. V nyní projednávané věci se přitom na určení režimu předmětné smlouvy (režimu obchodního zákoníku) shodly obecné soudy ve všech třech instancích, v nichž byla věc posuzována, a své závěry dostatečně, přesvědčivě, racionálně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Z ústavněprávního pohledu přitom není podstatné, jestli byl u zprostředkovatelské smlouvy dán režim obchodního zákoníku na základě jeho § 261 nebo § 262, bylo-li soudy zjištěno a přesvědčivě zdůvodněno, že stěžovatel neměl postavení slabší strany smlouvy. Ústavní soud tak celkově ze své pozice strážce ústavnosti obecným soudům v tomto ohledu nemá co vytknout.

13. Druhou skupinou námitek stěžovatel brojil proti údajně protiústavnímu hodnocení důkazů obecnými soudy a jejich protiústavní interpretaci a aplikaci právních předpisů v otázce vzniku nároku zprostředkovatele na provizi v daném případě. Zde Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu poukazující na ústavní princip nezávislosti soudů, z nějž vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" jím provedené. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§ 134, § 135 občanského soudního řádu). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (kupříkladu v případech tzv. opomenutých důkazů), jež však - při zvážení stěžovatelovy stížnostní argumentace - v projednávaném případě nenastaly. Ústavní soud zdůrazňuje, že do procesu hodnocení důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat, ani kdyby snad měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. K takové situaci však v posuzované věci zjevně nedošlo. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy, zvlášť před krajským soudem, poučen o důkazním břemenu, které jej stíhá, a obecné soudy (krajský soud) se pak následně jím navrženými a případně provedenými důkazy dostatečně zabývaly, k nim se vyjádřily a je zhodnotily. Ústavní soud neshledal žádnou vadu ústavněprávní relevance v procesu hodnocení důkazů obecnými soudy ve stěžovatelově případu. Ústavní soud má za to, že jádrem stěžovatelovy kritiky v souvislosti s otázkou vzniku nároku zprostředkovatele na provizi je výklad pojmu "reálná příležitost", jejímž obstaráním vzniká zprostředkovateli nárok na provizi podle § 645 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoník. Na nezbytné reálnosti obstarané příležitosti k uzavření určité smlouvy s třetí osobou totiž trvají jak obecné soudy, tak stěžovatel; nicméně jejich názory se rozchází v tom, zda v daném konkrétním případě zmíněný požadavek reálnosti příležitosti k uzavření kupní smlouvy na určené nemovitosti byl naplněn, či ne. Tato otázka je nicméně zcela zřejmě otázkou výkladu a aplikace podústavního práva, nikoli otázkou zasahující základní práva stěžovatele či ústavní principy. Ústavní soud tak toliko konstatuje, že obecné soudy své posouzení i této otázky přesvědčivě, dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodnily, reagujíce na všechny podstatné argumenty stěžovatele. Ani v tomto ohledu proto Ústavní soud ze své pozice nemá jejich rozhodnutím co vytknout.

14. S ohledem na shora uvedené tak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele ani do základních ústavních principů spravedlivého procesu, a podanou ústavní stížnost tak odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví označenými rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni byla porušena jeho základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, a tato rozhodnutí zrušil. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje v ústavně nonkonformní interpretaci a aplikaci právních předpisů, jakož i v protiústavním hodnocení důkazů ze strany obecných soudů.

2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že vedlejší účastnice se u Okresního soudu v Chebu domáhala zaplacení částky 4.500.000 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že se jedná o provizi dohodnutou smlouvou o zprostředkování mezi ní (jejím právním předchůdcem) a stěžovatelem, kterou jí však tento neuhradil. Zprostředkovatelskou smlouvou se právní předchůdce vedlejší účastnice zavázal obstarat pro stěžovatele příležitost k uzavření kupní smlouvy na prodej nemovitosti. Okresní soud svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2010, č. j. 14 C 399/2009 - 174, žalobu zamítl, neboť za použití občanského zákoníku shledal absolutní neplatnost předmětné zprostředkovatelské smlouvy pro neurčitost jejího předmětu (tj. předmětu kupní smlouvy). K odvolání vedlejší účastnice pak Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 4. 5. 2011, č. j. 25 Co 70/2011 - 223, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici požadovanou částku. Krajský soud totiž na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že zprostředkovatelská smlouva byla platná, neboť předmět kupní smlouvy v ní byl vymezen zcela jasně a určitě, a že právnímu předchůdci vedlejší účastnice vznikl nárok na provizi, byť k samotnému uzavření kupní smlouvy nedošlo. Krajský soud též zdůraznil, že stěžovatele není v posuzované věci na místě chránit coby spotřebitele, neboť zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena v režimu obchodníku zákoníku mezi podnikateli. K dovolání stěžovatele pak ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který se ztotožnil se závěry krajského soudu, a stěžovatelovo dovolání rozsudkem ze dne 28. 5. 2013, č. j. 32 Cdo 2694/2011 - 280, zamítl.

3. Dne 3. 9. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. V jeho odůvodnění stěžovatel uvedl, že vedlejší účastnice se na něm domáhá splnění povinnosti uložené napadeným rozsudkem krajského soudu v exekučním řízení, přičemž soudní exekutor vydal dne 19. 8. 2013 usnesení o nařízení dražebního jednání, kterým nařídil dražbu souboru nemovitostí stěžovatele (a jeho manželky), jehož cena byla stanovena na 16.710.000 Kč. Pokud by došlo k vydražení nemovitostí, byl by podle stěžovatele nastalý stav nezvratný, a to i v případě následného vyhovujícího nálezu Ústavního soudu. Prodej nemovitostí by měl fakticky za následek ukončení podnikatelské činnosti stěžovatele, navíc by poškodil též stěžovatelovu manželku a dceru, s nimiž stěžovatel podniká a které rovněž mají k daným nemovitostem svá práva. Stěžovatel tak má za to, že jsou splněny podmínky § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu pro vyhovění jeho návrhu.

4. Ústavní soud konstatuje, že podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno se suspenzivním účinkem a že rozhodnutí, jímž Ústavní soud vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle uvedeného ustanovení, jež je nezbytné vykládat restriktivně, může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

5. Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele, přičemž vzal v úvahu relevantní okolnosti případu vyplývající z ústavní stížnosti i z přiložených rozhodnutí všech obecných soudů, a dospěl k závěru, že podmínky dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou v posuzované věci naplněny.

6. Odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nebrání žádný důležitý veřejný zájem, a to zejména s ohledem na skutečnost, že jádrem posuzované věci je ryze soukromoprávní spor dvou stran civilního řízení. Přitom jak je patrno již ze stěžovatelova návrhu na odklad vykonatelnosti, k němuž bylo přiloženo též samo usnesení o nařízení dražebního jednání ze dne 19. 8. 2013 (dražební jednání je nařízeno na den 20. 9. 2013), stěžovateli hrozí výkonem rozsudku krajského soudu značná újma. Ze specifikace nemovitostí určených k dražbě je zřejmé, že jejich prodej by stěžovateli v podstatě znemožnil pokračovat v podnikatelské činnosti, jež je zdrojem jeho obživy, měl by tedy pro něj likvidační dopad. Ústavní soud je tak toho názoru, že výkon rozsudku krajského soudu by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká odložením vykonatelnosti může vzniknout vedlejší účastnici. Jinak řečeno, podle Ústavního soudu lze po vedlejší účastnici spravedlivě požadovat, aby po dobu řízení před Ústavním soudem (respektive do doby případného zrušení usnesení o odkladu vykonatelnosti) strpěla skutečnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu nebude vykonán. 7. Ústavní soud závěrem podotýká, že při posuzování stěžovatelova návrhu na odklad vykonatelnosti si nevyžádal vyjádření k návrhu ze strany ostatních účastníků řízení a zejména vedlejší účastnice. Takový postup Ústavní soud zvolil z toho důvodu, že zde jde o zvlášť naléhavý případ, neboť dražba stěžovatelových nemovitostí, jež by mu mohla přivodit nezvratnou újmu, se má konat v řádu dnů (konkrétně dne 20. 9. 2013). Ústavní soud však zároveň připomíná, že vedlejší účastnici, případně dalším účastníkům řízení nic nebrání vyjádřit se k odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dodatečně, přičemž pokud by Ústavní soud následně dospěl k závěru, že podmínky pro odklad vykonatelnosti již dále netrvají (pominuly), je možné nynější usnesení zrušit ještě před rozhodnutím ve věci samé.

8. Ze shora popsaných důvodů tedy Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Tímto rozhodnutím Ústavní soud nikterak nepředjímá meritorní rozhodnutí o podané ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2013 Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu