Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky K. T., advokátky, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Ad 13/2026-31 ze dne 11. 8. 2026, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a kárného senátu kárné komise České advokátní komory, sídlem [adresa] Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se žalobou k Městskému soudu v Praze domáhá zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka sp. zn. K 42/2019 ze dne 17. 2. 2026, jímž jí bylo uloženo kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Zároveň se žalobou domáhá ochrany před nezákonným zásahem, přičemž navrhuje, aby městský soud zakázal vedlejšímu účastníkovi pokračovat v kárném řízení. Současně požádala městský soud o přiznání odkladného účinku žalobě a navrhla vydání předběžného opatření, kterým by městský soud vedlejšímu účastníkovi uložil zdržet se provádění úkonů v kárném řízení, a to až do skončení řízení před městským soudem.
2. Napadeným rozhodnutím městský soud oba posledně zmíněné procesní návrhy odmítl jako nepřípustné [§ 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního], protože podle jeho právního názoru jsou žaloby obou stěžovatelkou použitých typů v dané situaci neprojednatelné. O žalobách samotných městský soud napadeným usnesením nerozhodl. Uvedl, že jedna z námitek stěžovatelky směřuje k nečinnosti žalovaného správního orgánu, a proto se chystal stěžovatelku nejprve poučit o možnosti změnit žalobní typ.
3. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka brojí ústavní stížností. V ní namítá, že je nutné poskytnout bezodkladně ochranu jejím ústavním právům, neboť považuje za jasné, že jsou a budou v kárném řízení porušena. Má za to, že je možné projednat žalobu proti rozhodnutí a žalobu proti nezákonnému zásahu ve smyslu soudního řádu správního paralelně vedle sebe, přičemž důvodem nezákonnosti rozhodnutí může být nezákonnost zásahu do veřejných subjektivních práv. Vytýká napadenému rozhodnutí, že neobsahuje výrok o nepřípustnosti zásahové žaloby.
4. Ústavní soud ověřil, že jsou splněny procesní podmínky pro projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka nemusí být před Ústavním soudem zastoupena, neboť je advokátkou (přičemž podle informace České advokátní komory zveřejněné v databázi je její advokátský status ke dni vydání tohoto rozhodnutí "aktivní"). Její ústavní stížnost, byť směřuje proti procesnímu rozhodnutí městského soudu, je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a stěžovatelka neměla k dispozici jiné prostředky ochrany (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1641/23 ze dne 31. 10. 2023 nebo sp. zn. IV. ÚS 1230/21 ze dne 31. 8. 2021 k přezkumu rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku správní žalobě).
5. Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelčina argumentace se míjí s obsahem rozhodnutí, které napadá, neodpovídá koncepci správního soudnictví ani nereflektuje povahu ústavní stížnosti jako subsidiárního prostředku ochrany ústavních práv.
7. Ústavní soud úvodem konstatuje, že napadené rozhodnutí je srozumitelné a řádně odůvodněné. Z jeho výroků je patrné, že městský soud rozhodl pouze o dvou procesních návrzích stěžovatelky ? na přiznání odkladného účinku žalobě a na nařízení předběžného opatření. Oba odmítl, ale vůči každému z návrhů poskytl odlišné odůvodnění. To, proč rovnou nerozhodl o žalobě jako takové (respektive žalobách), přestože vyjevil svůj předběžný právní názor, městský soud řádně odůvodnil. Z pohledu naplnění práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), které vyžaduje řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, tedy nelze rozhodnutí městského soudu nic vytknout.
8. Stěžovatelka namítá, že dochází k nezákonnému zásahu do jejích práv a že oba žalobní typy mohou být použitelné vedle sebe, čímž zdůvodňuje přípustnost zásahové žaloby, a jak lze domyslet, tudíž i návrhu na podání předběžného opatření. Stěžovatelka ale neupozorňuje na žádnou konkrétní judikaturu, z níž své závěry vyvozuje, ač tvrdí, že taková judikatura existuje. Podle Ústavního soudu stěžovatelka ve své argumentaci směšuje tvrzení o zásahu do veřejných subjektivních práv (či šířeji o dotčení právní sféry), které je podmínkou aktivní procesní legitimace žalobce ve správním soudnictví (s ohledem na § 2 soudního řádu správního), se "zásahem" ve smyslu § 82 a násl. soudního řádu správního. V tomto druhém smyslu představuje "zásah" výsledek či projev činnosti správního orgánu, který není rozhodnutím ani nečinností, a vede k zásahu (dotčení) veřejných subjektivních práv v prvním uvedeném smyslu. Ač se v obou smyslech hovoří o "zásahu", význam obou pojmů je zcela odlišný. To, že není možné, aby žalobce volně volil mezi užitím žaloby proti rozhodnutí a zásahové žaloby ve smyslu § 82 a násl. soudního řádu správního, či případně užil oba typy vedle sebe, naopak plyne ze subsidiární povahy zásahové žaloby (podrobně viz komentář k § 82 v KÜHN, Zdeněk a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha: Wolters Kluwer, cit. dle ASPI). Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud neshledává, že by stěžovatelčina argumentace poukázala na jakékoli ústavně relevantní pochybení městského soudu.
9. Tvrdí-li stěžovatelka, že Ústavní soud musí zasáhnout a poskytnout ochranu jejím právům ohroženým či porušovaným v kárném řízení už nyní, opomíjí, že napadené rozhodnutí městského soudu se týkalo pouze návrhu na nařízení předběžného opatření a přiznání odkladného účinku žalobě. Jakékoli úvahy, které tento rámec přesahují a týkají se kárného řízení či jeho výsledku, tak nejsou při přezkumu usnesení městského soudu namístě. Ústavní soud současně znovu připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), ale v řízení o ústavní stížnosti působí subsidiárně, jako prostředek ultima ratio, pokud ochranu nezaručily jiné prostředky ochrany (srov. § 72 odst. 3 a odst. 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ochrana ústavních práv je totiž úkolem celé soustavy soudů (čl. 4 Ústavy). Ústavnímu soudu v této fázi nepřísluší do soudního, natožpak kárného řízení vstupovat.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Co se týče návrhu na nařízení předběžného opatření, který stěžovatelka s ústavní stížností spojila, postačí konstatovat, že jde o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti bez dalšího. Navíc stěžovatelčina ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, nikoli proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však je možné předběžné opatření nařídit, jde-li o ústavní stížnost směřující proti tzv. jinému zásahu [usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/94 ze dne 13. 1. 1995 (U 2/3 SbNU 313)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu