I. ÚS 2454/18

Odůvodnění

I Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě.

II Okresní soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem nahradil projev vůle žalované České republiky - Státního pozemkového úřadu, (dále jen "stěžovatelka") k uzavření ve výroku vyjádřené smlouvy o převodu nemovitých věcí a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyhověl tak požadavku žalobce JUDr. M. F. (dále jen "žalobce"), jakožto osoby oprávněné podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "zákon o půdě"), jímž se domáhal satisfakce vyčísleného restitučního nároku mimo veřejnou nabídku ve smyslu § 11a zákona o půdě. Okresní soud v prvé řadě k námitce stěžovatelky neshledal, že by rozhodnutí bránila překážka litispendence; následně konstatoval, že nárok žalobce zůstává i přes jeho aktivní přístup dlouhodobě neuspokojován v důsledku přístupu stěžovatelky (resp. jejího právního předchůdce), jejž lze označit za liknavý, ba dokonce svévolný. Nemohl-li se proto žalobce z důvodů zapříčiněných stěžovatelkou účastnit nabídkových řízení a pokoušet se o uspokojení svých restitučních nároků cestou, se kterou zákon o půdě výslovně počítá, považoval okresní soud jeho žalobu, jíž se domáhá vydání konkrétních, pro restituci vhodných pozemků, za legitimní prostředek ochrany jeho práva, jemuž z podrobně rozebraných důvodů vyhověl. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal nejen na to, že skutková zjištění byla okresním soudem provedena pečlivě, ale také konstatoval, že sdílí i jím přijaté právní závěry. V reakci na v odvolání uplatněné námitky shledal, že postupu žalobce domáhajícího se nahrazení shora naznačeného projevu vůle žalované nebrání žádná zákonná překážka. Odvolací soud uvedl, že postup stěžovatelky byl svévolný, navíc prokazatelně jednala v rozporu se zákonem o půdě a neupřednostňovala vypořádání restitučních nároků před ostatními dispozicemi s pozemky. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 237 o. s. ř. a § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. V prvé řadě poukázal na to, že ke stěžovatelkou předkládaným otázkám se vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí týkajících se skutkově obdobných kauz týchž účastníků. K otázce možnosti uspokojení nároku oprávněných osob ve smyslu zákona o půdě převodem konkrétních pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky stěžovatelky (resp. jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu České republiky) v případě liknavého ba svévolného postupu povinného subjektu, byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, připomněl konstantní judikaturu vlastní a také Ústavního soudu. Nejvyšší soud též zdůraznil, že za situace, v níž oprávněná osoba v důsledku zjištěných nedostatků v postupu stěžovatelky není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, nepovažuje za diskriminační ani postup vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým. Poukázal také na to, že při přezkumu právního posouzení provedeného odvolacím soudem se on sám může zabývat pouze tím, zda úvahy odvolacího soudu vážící se k názorům o liknavosti, svévoli, resp. diskriminačnímu postupu nejsou zjevně nepřiměřené a zda důsledně přihlížejí k hlediskům formulovaným již ustálenou judikaturou. Zdůraznil, že odvolací soud zcela v souladu s poukazovanou judikaturou shledal postup stěžovatelky a jejího právního předchůdce liknavým (až svévolným či diskriminujícím). Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od stěžovatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího a Ústavního soudu, jež se otázkou liknavosti povinné osoby při uspokojování restitučních nároků zabývají právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů. Nejvyšší soud proto zdůraznil, že ani v nyní souzené věci neshledal důvody pro odlišné posouzení stěžovatelkou nastíněných otázek. Připomněl, že zjištění o rozhodných skutečnostech a jejich hodnocení jsou navíc závěry skutkovými, které nemohou být podrobovány dovolacímu přezkumu; obdobné platí i pro náznaky stěžovatelky týkající se nedostatečnosti provedeného dokazování, z čehož usuzuje na absenci opory přijatých skutkových zjištění. Nejvyšší soud konečně poukázal na to, že se již zabýval stěžovatelkou předkládanou otázkou rozhodné tarifní hodnoty a připomněl, že se vychází z hodnoty předmětu sporu, čili výše ceny požadovaných pozemků.

III Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě připomněla dosavadní průběh řízení, a to včetně její argumentace z řízení před civilními soudy. Poukázala na to, že jejich rozhodnutí jdou nad rámec ústavních i zákonných pravidel, jakož i nad rámec judikaturní praxe. Ve vztahu k rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu stěžovatelka namítla, že jsou založeny na skutkových zjištěních o jejím údajně liknavém a svévolném postupu při uspokojování restitučního nároku žalobce, která však nemají oporu v provedeném dokazování. Obdobně podle přesvědčení stěžovatelky oba soudy přijaly závěr o nedostatečném rozsahu či kvalitě jí organizovaných veřejných nabídek. Oba soudy měly přispět k vytvoření "paralegálního systému" přidělování pozemkových náhrad, jenž se vymyká zákonodárcem předvídanému mechanismu uspokojování restitučních nároků oprávněných osob postupem podle § 11a zákona o půdě, čímž překročily hranice dělby moci mezi mocí zákonodárnou a soudní. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že pominul její rozsáhlou argumentaci uvedenou v dovolání a vyjádřila přesvědčení, že jde především o posouzení otázky možnosti uspokojení nároku oprávněných osob ve smyslu zákona o půdě převodem konkrétních pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky stěžovatelky. Podle stěžovatelky žalobce využívá žalob na převod konkrétních pozemků v naprosto nebývalé, masivní míře, zatímco zákonným způsobem (ve veřejných nabídkách) se svůj nárok nepokouší vypořádávat vůbec. Navíc v rozporu se zákonem o půdě a ve snaze maximalizovat svůj zisk formuluje petit svých žalob tak, aby hodnota převáděných pozemků byla zčásti započítána proti jeho nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář tak, aby se vyhnul vypořádání svého nároku na poskytnutí náhradních pozemků a mohl jej uplatňovat dalšími žalobami. A to přesto, že primární formou náhrady za živý a mrtvý inventář jsou podle § 20 odst. 3 zákona o půdě věci téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a množství; není-li to možné, pak náhrada ve službách pro zabezpečení zemědělské výroby, případně podíl na jmění. Dále stěžovatelka namítla, že dovolací soud nepopřál sluchu ani její námitce týkající se nepřezkoumatelnosti dokazování provedeného před soudy obou stupňů, čímž ji zbavil možnosti jakkoli se domoci nápravy věcně nesprávných a nespravedlivých rozhodnutí, založených na skutkových zjištěních, jež z provedeného dokazování nevyplývají, a tudíž jsou s ním v "extrémním rozporu".

IV Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Hodnocení skutkového stavu a závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro svá rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Pouhá polemika stěžovatelky se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu, poukázaly na známou a ve vztahu k jednotlivým otázkám souzené věci přiléhavě strukturovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah ani z důvodu stěžovatelkou tvrzeného svévolného chování žalovaného, neboť z obsahu spisu a především z odůvodnění napadených rozhodnutí lze dovodit, že soudy stěžovatelčiny připomínky neignorovaly a obsáhle se s nimi vypořádaly. Ústavní soud musí zdůraznit, že s ohledem na to, že neshledal oprávněnou námitku stěžovatelky týkající se údajného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními s v řízení provedenými důkazy, nemohl přisvědčit ani jejímu tvrzení, že okresní a krajský soud svými rozhodnutími přispěly k vytvoření "paralegálního systému" přidělování pozemkových náhrad, jenž se vymyká zákonodárcem předvídanému mechanismu uspokojování restitučních nároků oprávněných osob podle § 11a zákona o půdě, jakož i podmínkám vymezeným v rozhodovací praxi dovolacího soudu, která ve výjimečných případech uspokojení oprávněné osoby mimo režim zákona o půdě připouští. Zde Ústavní soud naopak považuje za vhodné připomenout, že ve své rozhodovací praxi již v minulosti opakovaně aproboval judikaturní praxi civilních soudů, poskytující ochranu právům oprávněných osob podle zákona o půdě, když se domáhají uspokojení svých restitučních nároků mimo zákonodárcem předvídaný postup zakotvený v § 11a zákona o půdě, tj. prostřednictvím žalob na vydání konkrétních pozemků, a to za situace, kdy oprávněná osoba v řízení prokáže, že ve vztahu k ní bylo stěžovatelkou, resp. jejím právním předchůdcem, postupováno způsobem, který lze označit za svévolný, liknavý či diskriminující (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 125/10). Takový postup stěžovatelky byl civilními soudy zjištěn i v nyní souzené věci. Pokud za daného stavu soudy žalobě vyhověly, není zde dán prostor pro závěr, že by soudy svými rozhodnutími překročily hranice dělby moci či pravomoc svěřenou jim Ústavou. Ústavní soud musí připomenout, že argumentace stěžovatelky obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutím. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, jimž soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. V podstatě se jedná pouze o polemiku týkající se skutkového posouzení a hodnocení aplikace podústavního práva; argumentace stěžovatelky věc do ústavní roviny neposouvá. Ústavní soud ostatně není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu ve zmiňované rozsáhlé judikatuře. Ústavní soud navíc poukazuje na svá dřívější rozhodnutí v prakticky totožných věcech téže stěžovatelky a téhož žalobce (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/18 a III. ÚS 3140/17). Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud navíc připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná. Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2018 JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ve shora uvedené věci byl v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanoven soudcem zpravodajem David Uhlíř a věc byla přidělena k rozhodnutí do senátu ve složení T. L., Vladimír Sládeček a David Uhlíř.

2. Soudce zpravodaj se přípisem ze dne 25. 7. 2018 s odkazem na ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu prohlásil za podjatého.

3. Důvodem je skutečnost, že vedlejším účastníkem řízení je JUDr. M. F.. Advokátní kancelář, v níž David Uhlíř působil až do 10. 12. 2014, kdy přestal vykonávat advokacii, zastupovala vedlejšího účastníka v jiném obdobném sporu. Proto se domnívá, že jsou splněny podmínky pro vyloučení jeho osoby z projednávání a rozhodování věci ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti.

4. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod].

5. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

6. Funkce ústavního soudce má zvláštní povahu, v rámci které jsou na osobu soudce kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v ustanovení čl. 84 Ústavy České republiky a na úrovni zákonné v od něj odvozeném ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, které stanovuje neslučitelnost funkce ústavního soudce s jinou placenou funkcí nebo jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku, činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké. Na ústavní soudce jsou nadto kladeny značné nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti.

7. Za nastíněných podmínek není možné u ústavního soudce předpokládat absenci jakýchkoli profesních vztahů, jelikož je zřejmé, že v rámci svého profesního působení před i během výkonu funkce se setkával a setkává s různými institucemi a osobami, jejichž činnost obecně měla či má určitou vazbu k agendě Ústavního soudu, na rozhodování o níž se podílí. Samotná existence takového vztahu bez dalšího však není způsobilá založit u osoby soudce podjatost - v opačném případě by totiž mohlo docházet k nadměrným překážkám v rozhodovací činnosti ústavních soudců a plnění jejich dalších povinností. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je proto vždy třeba vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům.

8. Na základě posouzení argumentace soudce zpravodaje Davida Uhlíře dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že v daném případě je dán důvod podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k jeho vyloučení z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 2454/18, protože vztah k vedlejšímu účastníkovi řízení může zavdávat pochybnosti o jeho nepodjatosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dme 9. srpna 2018

Ludvík David, v. r. předseda senátu