Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti společnosti SOLAR PROTECTION, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013 č. j. 5 Afs 20/2013-21, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2013 č. j. 10 Af 500/2012-22, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2012 č. j. 4218/12-1200 a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2012 č. j. 77403/12/077910302673, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a dále k porušení práva na svobodu podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny a čl. 16 Listiny základních práv Evropské unie. Porušeny měly být také principy rovnosti osob před zákonem a zásada zákazu diskriminace.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, uzavřela stěžovatelka se společností E.ON Distribuce, a. s., smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje. Výkupní cena však nebyla stěžovatelce uhrazena v plné výši, jelikož z ní byla provedena srážka odvodu za elektřinu ze slunečního záření podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."). Stěžovatelčina stížnost na postup plátce daně byla napadeným rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích zamítnuta. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích. Žalobu ve správním soudnictví zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích a zamítnuta byla i posléze podaná kasační stížnost. Obecné soudy se při svém rozhodování řídily nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, v němž bylo konstatováno, že předmětná ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatelka proto následně podala ústavní stížnost. Ačkoli si je vědoma existence výše uvedeného nálezu, domnívá se přesto, že předmětná ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. jsou v rozporu s jejími (výše vyjmenovanými) ústavně zaručenými právy, a Nejvyššímu správnímu soudu proto vyčítá, že věc v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky nepředložil Ústavnímu soudu.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně podotýká, že podaná ústavní stížnost se argumentačně zcela a doslovně shoduje se stěžovatelčinými dalšími ústavními stížnostmi, které Ústavní soud již odmítl usnesením (sp. zn. I. ÚS 1935/13, sp. zn. I. ÚS 1934/13, IV. ÚS 2068/13 a IV. ÚS 2689/13). Na usnesení v těchto věcech lze odkázat i v případě nyní projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud v nich vysvětlil, že podle výše uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 je ustanovení § 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb. v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud taktéž uvedl, že ačkoli podle citovaného nálezu nelze vyloučit, že v individuálních případech může některé z ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. narušit základní práva a svobody jednotlivce, stěžovatelka neprokázala (ani netvrdila), že by na ni některé z těchto ustanovení doléhalo likvidačním způsobem či způsobem zasahujícím samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny, což je pro úspěšnost ústavní stížnosti v dané věci nezbytné.
Vzhledem k tomu, že argumentace všech ústavních stížností stěžovatelky je totožná, uplatní se závěry uvedené v předchozích usneseních i pro nyní projednávanou věc, a Ústavní soud tak na ně pro stručnost ve zbytku odkazuje.
Stěžovatelku je taktéž možno odkázat na výše uvedený a jí dobře známý nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Přestože totiž stěžovatelka uvádí, že její ústavní stížnost spočívá na odlišných argumentech, než kterými se Ústavní soud v citovaném nálezu zabýval, opak je ve skutečnosti pravdou. Plénum Ústavního soudu posoudilo soulad předmětných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. se všemi relevantními lidskými právy a svobodami, tedy včetně těch, jejichž porušení se domáhala stěžovatelka. Z toho důvodu pak ani nelze Nejvyššímu správnímu soudu vyčítat, že nepostupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, jelikož k takovému postupu zjevně nebyl důvod.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu