Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vodohospodářské a obchodní společnosti a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4428/2007, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 20 Co 444/2006, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o finanční úhradu za odvod srážkových vod. Tvrdí, že tzv. cestmistrovství, vymezené v § 13 písm. e) zákona č. 13/1997 Sb., je nutno posuzovat jako nemovitosti podle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, v platném znění (dále "zákon o vodovodech a kanalizacích"), nikoli podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění (dále "zákon o pozemních komunikacích"), jak učinily obecné soudy. Dovolání, které stěžovatelka podala, mělo zásadní právní význam, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu porušilo zásadu předvídatelnosti práva. Došlo tak k porušení jejího práva vlastnického, práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 19. 10. 2004, po jejím částečném zpětvzetí dne 1. 6. 2005, domáhala vůči Správě a údržbě silnic Královehradeckého kraje, příspěvkové organizaci, finanční úhrady za odvod srážkových vod podle § 8 zákona o vodovodech a kanalizacích. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, čj. 19 C 269/2005 - 24, její žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 3. 2007, čj. 20 Co 444/2006 - 52, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem ČR, dne 17. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4428/2007, jako nepřípustné odmítnuto.
III. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v závěru obecných soudů, které nepřisvědčily jejímu názoru, že cestmistrovství podléhá poplatkové povinnosti podle zákona o vodovodech a kanalizacích. Pokud jde o polemiku stěžovatelky s právním názorem obecných soudů ohledně poplatkové povinnosti z cestmistrovství, je namístě uvést, že stěžovatelka v podstatě otevírá spor o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda výklad práva, soudy v dané věci podaný, není svévolný nebo extrémní. Takový závěr ovšem namístě není. Obecné soudy ve věci aplikovaly podústavní právo a jeho výklad, včetně právních závěrů ve věci učiněných, také logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem, jako další soudní instancí, jíž však tento soud svým ústavním vymezením není. Nepřípadná je i výtka stěžovatelky směřující do způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání. Dovolání je v českém právu mimořádným prostředkem k ochraně práv účastníků. Je přípustné výhradně v případech stanovených zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), v části čtvrté, hlavě třetí. Nejvyšší soud je povinen při rozhodování o dovolání vždy zkoumat, zda jsou splněny zákonné podmínky pro jeho přípustnost. V napadeném usnesení se tak i stalo. Nejvyšší soud dostatečně zdůvodnil, proč v souzené věci nebyly dány podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce především tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, kterou judikatura dosud neřešila nebo jejíž výklad se v judikatuře dosud neustálil, anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, však již Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, tj. tehdy, pokud by, se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím, šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 6, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03, táž sbírka, sv. 31 a další). Pochybení uvedeného charakteru však Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru nelze, ze shromážděných podkladů, vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu. Ústavní soud tedy neshledal, ani v napadených rozsudcích ani v řízení, které jim předcházelo, porušení základních práv stěžovatelky, tvrzených v ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu