Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele A. S., dřívějším jménem S. Q., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011 č. j. 6 Tdo 1273/2010-134 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2007 č. j. 11 To 47/2007-5180, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 2. ledna 2013, se navrhovatel s poukazem na porušení svých ústavně zaručených práv domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. V této souvislosti z pohledu splnění podmínky včasného podání ústavní stížnosti namítl, že označené usnesení Nejvyššího soudu mu nebylo řádně doručeno, resp. že podpis na doručence není jeho podpisem. Dodal, že až dne 16. listopadu 2012 byl jeho obhájci k žádosti vydán stejnopis předmětného usnesení a dle něj teprve tímto způsobem mu bylo toto usnesení (prostřednictvím obhájce) řádně doručeno.
Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění do novelizace provedené zákonem č. 404/2012 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle čl. IV části druhé zákona č. 404/2012 Sb. (jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 2013) označeného rubrikou "Přechodná ustanovení", začala-li lhůta pro podání ústavní stížnosti plynout přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, určí se její konec podle zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Pro úplnost se uvádí, že podle bodu 4. sdělení Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb. "Nová znění ustanovení § 72 odst. 3 až 5 (lhůta k podání ústavní stížnosti) a § 75 odst. 1 (přípustnost ústavní stížnosti) zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., budou uplatňována v souladu s přechodnými ustanoveními v čl. IV části druhé zákona č. 404/2012 Sb." Z doručenky založené ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 5/2005 Ústavní soud zjistil, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011 č. j. 6 Tdo 1273/2010-134 bylo stěžovateli doručeno dne 25. listopadu 2011. Pokud stěžovatel namítal, že podpis na doručence není jeho podpisem, což lze dle něj zjistit porovnáním s podpisem na plné moci udělené advokátovi, toto své tvrzení jakkoli důkazně nepodložil. Přitom i v řízení o ústavní stížnosti jej zatěžuje břemeno tvrzení a s ním logicky spjaté břemeno důkazní (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Za této situace Ústavní soud vyšel z řádného doručení napadeného usnesení stěžovateli dne 25. listopadu 2011. Je takto evidentní, že stěžovatel podal návrh po uplynutí zákonné lhůty k jeho podání. Uvedená lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti je nepřekročitelná a marné uplynutí této lhůty zákon neumožňuje jakkoliv zhojit. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než návrh jako podaný opožděně, tj. po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2013
Pavel Holländer soudce zpravodaj