Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007, čj. 1 Afs 41/2007 - 61, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, protože jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodu podnikání zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož i právo, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích, které stanoví zákon podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Současně mělo dojít k zásahu do práva činit to, co zákon nezakazuje, zaručeného v čl. 2 odst. 3 Listiny, resp. k porušení čl. 4 Listiny, určujícího možnost ukládání povinností státem na základě zákona a v jeho mezích při šetření podstaty a smyslu základních práv a právo na rovnost občanů před zákonem zaručené v čl. 1 Listiny. Stěžovatel obsáhle popsal okolnosti, za nichž mu byla Ministerstvem životního prostředí ČR poskytnuta investiční dotace, jakož i okolnosti, na jejichž základě správce daně dospěl k závěru, že stěžovatel nedodržel podmínky pro její poskytnutí.
II. Z rozhodnutí obecných soudů a správních úřadů bylo zjištěno, že Finanční úřad v Havlíčkově Brodě stanovil stěžovateli platebním výměrem ze dne 16. 4. 2002, čj. 33745/02/223980/6277, povinnost odvést neoprávněně použité prostředky do státního rozpočtu republiky. Odvolání proti platebnímu výměru zamítlo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 31. 1. 2003, čj. 5402/02/FŘ/170. Žalobě, jíž stěžovatel napadl rozhodnutí o odvolání, Krajský soud v Brně vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 20. 4. 2005, čj. 30 Ca 116/2003 - 89, a věc vrátil finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud, po kasační stížnosti finančního ředitelství, tento rozsudek zrušil svým rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, čj. 1 Afs 92/2005 - 98. V novém řízení krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 12. 2006, čj. 30 Ca 168/2006 - 26. V souladu se stanoviskem Nejvyššího správního soudu uvedl, že stěžovatel - ačkoli provedl dotované dílo řádně a včas - nesplnil druhou podmínku poskytnutí dotace, a sice zaplacení díla v souladu s podmínkami, které mu stanovilo rozhodnutí o poskytnutí dotace. Stěžovateli vznikl dluh vůči obchodní společnosti, která provedla 34 % prací na díle, tento dluh však žalobce do konce rozpočtového roku neuhradil. Shora citovaným rozsudkem Nejvyšší správní soud dne 5. 9. 2007 kasační stížnost stěžovatele zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu). Ústavní soud konstatuje, že kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud vyhodnotil z podstatné části jako nepřípustnou ex lege (napadené rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu daného rozhodnutím o předchozí kasační stížnosti dle § 104 odst. 3 písm. a) SŘS). Jako přípustnou posoudil Nejvyšší správní soud tu část kasační stížnosti, která vytýkala neprovedení navržených důkazů v novém řízení před krajským soudem. V pravomoci soudu ve správním soudnictví je rozhodovat, které důkazy budou provedeny (§ 52 SŘS), přičemž toto zákonné zmocnění vychází z faktu, že soudní moc je Ústavou České republiky svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90); soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Pokud tuto část kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou, nevybočil tak z mezí, které mu právní řád stanovuje. Námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti, se týkaly hlavně věcného posouzení jeho problému, přičemž napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se hmotně právními námitkami vůbec nezabývalo. Tyto otázky řešil Krajský soud v Brně již v řízení předcházejícím prvnímu kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Právo na spravedlivý proces především zaručuje přímo a bezprostředně nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel podal kasační stížnost, která byla z podstatné části nepřípustná, nelze v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které reflektovalo tuto okolnost, shledat tvrzené zkrácení v právu na spravedlivý proces. Skutečnost, že rozhodnutí správních soudů je založeno na právním názoru, se kterým se stěžovatel neztotožnil, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny nedošlo. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu