I. ÚS 2512/09

Odůvodnění

V ústavní stížnosti L. K. (dále jen "stěžovatel") tvrdil, že v jeho trestní věci, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 9/2008 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 10 To 84/2009, bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též "soud prvního stupně") a propuštění na svobodu. Z připojených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. 5. 2009, čj. 3 T 9/2008 - 4002, byl stěžovatel nepravomocně uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 TrZ. Čin měl spáchat sedmi útoky tak, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně rozhodl o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o které rozhodoval Vrchní soud v Praze dne 5. 10. 200 pod sp. zn. 10 To 84/2009.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh stěžovatele splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V tomto směru a s ohledem na stav trestního řízení se nejdříve zabýval otázkou projednatelnosti (přípustnosti) návrhu z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Jestliže je tedy přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Tento závěr je důsledkem principu ústavního soudnictví, zejména minimalizace zásahu a subsidiarity ústavní stížnosti, jež má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci, tzn. v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Jestliže tedy právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (v dané věci Vrchní soud v Praze), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.

Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu prvního stupně je nepřípustná, neboť napadá usnesení, jež není rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který stěžovatel podle soudem poskytnutého poučení, obsahu návrhu a zjištění Ústavního soudu k uplatnění svého práva využil. Stěžovatelem podanou stížnost proti napadenému usnesení soudu prvního stupně projednal dne 5. 10. 2009, pod sp. zn. 10 To 84/2009, Vrchní soud v Praze. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o stížnosti, a rovněž proti předcházejícímu rozhodnutí soudu prvního stupně, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu o stížnosti. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím odvolacího soudu o podané stížnosti, Ústavní soud by nepřípustně zasáhl do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí odvolacího soudu, neoprávněně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a řádných, příp. i mimořádných opravných prostředků, k němuž však, s ohledem na text ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod. Proto je ústavní stížnost podána předčasně a je nepřípustná. Pro úplnost lze dodat, že pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebyly shledány důvody. S ohledem na uvedené zásady ústavního soudnictví, zejména zásadu přezkumu věcí pravomocně skončených, nezbývá než odmítnout jako nepřípustné i námitky, týkající se nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně o vině a trestu, tj. údajně nezákonně získaného důkazu, který byl podkladem pro odsuzující výrok, aniž by byl v řízení proveden, neboť zásah Ústavního soudu do činnosti ve věci rozhodujících soudů není v daném stadiu trestního řízení namístě. Své námitky má stěžovatel možnost uplatnit v dosud neskončeném trestním řízení probíhajícím před obecnými soudy. Ústavní soud respektuje princip dělby moci, na němž je založen ústavní systém České republiky a při své činnosti se musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, tj. zejména Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu. Může tedy vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a nesmí svoji pravomoc překračovat. Proto odmítl ústavní stížnost i v té části, v níž stěžovatel žádal, aby ho Ústavní soud propustil na svobodu. Jedná se totiž o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. V dané věci, aniž by toto stěžovatel tvrdil a navrhoval (viz petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán), Ústavní soud nezjistil, s ohledem na shora uvedené řízení u Vrchního soudu v Praze o stížnosti stěžovatele, ani jiný zásah orgánu veřejné moci, který by byl v době rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele aktuální. Za tohoto stavu věci, kdy nebylo napadeno poslední rozhodnutí ve věci, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele a s ní spojený návrh na jeho propuštění na svobodu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e), d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný a návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho stížnost neuspěla a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení o vazbě byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu, při splnění všech zákonem stanovených podmínek, v podání nové ústavní stížnosti zohledňující i průběh a výsledky řízení o stížnosti. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2009

František Duchoň soudce Ústavního soudu