I. ÚS 2515/11

Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozsudků, vydaných v řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, ve kterém jako žalobkyně neuspěla. Podle jejího tvrzení byl uvedenými rozhodnutími porušen čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 3, čl. 12 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. K porušení uvedených základních práv mělo podle stěžovatelky dojít tím, že obecné soudy přihlížely pouze k jejím nesplněným povinnostem, aniž by se podrobněji zabývaly chováním žalovaného (Bytového družstva Rienzi) po dobu trvání nájemného vztahu, který po celou dobu nájemního vztahu účtoval stěžovatelce zálohy za služby spojené s užíváním bytu za více osob, než které byt užívalo. K porušení principu rovnosti mělo dojít tím, že obecné soudy nevyhověly důkaznímu návrhu stěžovatelky na provedení výslechů svědků a svůj závěr odůvodnily pouze tím, že by tyto svědecké výpovědi nepřinesly nic nového. Podle stěžovatelky by výslech jí navržených svědků mohl přispět k objasnění toho, že žalovaný dlouhodobě jednal vůči ní v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy tak nadřadily vlastnické právo žalovaného jejímu základnímu právu na bydlení, čímž došlo k porušení principu rovnosti a k neoprávněnému zásahu do jejího soukromého a rodinného života a nedotknutelnosti obydlí.

Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chebu, rozsudkem ze dne 4. 9. 2008, čj. 11 C 325/2007 - 127, zamítl žalobu stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, specifikovaného v rozsudku. Po odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni, rozsudkem ze dne 12. 1. 2009, čj. 15 Co 564/2008 - 153, rozsudek okresního soudu potvrdil. Dospěl totiž, shodně se soudem prvního stupně, k závěru, že z provedených důkazů nevyplývá, že by stěžovatelka jednala se žalovaným o započtení své platby za výměnu kotle za nájemné a zálohy za služby. Její opačné tvrzení považoval za nevěrohodné, neboť stěžovatelka v žalobě výslovně uvedla, že k neplacení nájemného se rozhodla sama, protože žalovaný nebyl ochoten s ní komunikovat. Odvolací soud proto, ve shodě se závěrem soudu prvního stupně, konstatoval, že výpověď z nájmu bytu je platná a důvodná a není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti rovněž poukázal na skutečnost, že ani v minulosti stěžovatelka řádně neplatila nájemné a zálohy za služby. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, neboť neshledal, že by řešilo otázku zásadního právního významu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ní pouze polemizuje s právními závěry odvolacího i dovolacího soudu. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud nevykonává žádný přezkumný dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do které zásadně nezasahuje, pokud soudy postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

Okresní soud v Chebu i Krajský soud v Plzni náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu § 132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve věci postupovaly v souladu s relevantními ustanoveními občanského zákoníku a s judikaturou obecných soudů v dané oblasti. Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení doplnil, že pokud stěžovatelka neplatila řádně nájemné a úhrady za služby ani v minulosti (tedy sama nejednala v souladu s dobrými mravy), nemůže se dovolávat jejich plnění žalovaným. Označil za správný i závěr okresního soudu, podle kterého povinnost zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a povinnosti platit nájemné (úhradu za užívání bytu) nemají povahu vzájemných závazků a jejich plnění nelze proto vzájemně vázat.

Ústavní soud neshledal ve zkoumané věci nic, co by svědčilo o porušení alespoň některého z výčtu základních práv, které uvádí stěžovatelka. Situaci, ve které se stěžovatelka ocitla, si způsobila sama tím, že řádně neplnila své závazky vůči žalovanému. Ústavní soud k tomu konstatuje, že ze základní maximy občanského práva vyplývá, že dobrých mravů se může dovolávat jen ten, jehož chování s nimi není v rozporu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2011

Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu