I. ÚS 2523/09

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva garantovaného v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. 12 C 183/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2008 sp. zn. 57 Co 511/2008 byla s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal vůči žalovanému povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, neboť se v případě stěžovatele jednalo o nárok postoupený. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1194/2009 odmítl dovolání stěžovatele.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti byla tvrzená protiústavnost nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (viz tato sp. zn. v oficiální databázi Ústavního soudu ČR NALUS dostupné z: http://nalus.usoud.cz). Avšak I. senát Ústavního soudu neshledal důvod, proč se od tohoto nálezu odchýlit, a to ani na základě stěžovatelovy velmi stručné argumentace. Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v cit. plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd) a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá proč by se od tohoto výkladu odchyloval (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 86/08 ze dne 7. 2. 2008).

Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Jejich rozhodnutím nemohlo být tudíž zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, konkrétně do jeho ústavně garantovaného vlastnického práva. Rovněž, jak vyplývá z klíčových právních vět nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, námitka rozporu ustanovení zákona o půdě a jejich aplikace obecnými soudy s principem ochrany oprávněné důvěry v právo a s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva není důvodná.

Také ohledně dalších námitek stěžovatele (nečinnost vedlejšího účastníka) lze odkázat na již několikrát citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, přičemž argumentaci v něm obsaženou není třeba znovu opakovat (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1788/09 ze dne 12. 8. 2009).

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2009 Vojen Güttler předseda senátu