Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. září 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2011 sp.zn. 8 Tdo 521/2011, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 9 To 543/2010 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. 3 T 139/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti shora uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným tr. činem porušování domovní svobody dle § 238 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12 2009 a tr. činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009, jichž se měl dopustit jednáním, ve výroku rozsudku popsaným. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, "že soudy všech stupňů nerespektovaly jeho právo na spravedlivý proces tím, že v trestním řízení vedeném proti stěžovateli nebyly provedeny důkazy, které mohly vyznít v jeho prospěch" a tyto důkazy dále specifikuje. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti řádného návrhu, avšak je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Stejné námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, uplatnil již v odvolání, a poté i v dovolání. Především odvolací soud se s nimi pečlivě a přesvědčivě ve svém rozhodnutí vypořádal, když prakticky celou stranu 3 rozhodnutí věnoval vysvětlení, proč považoval za nadbytečné provádět stěžovatelem navrhované důkazy.
Ústavní soud jeho zdůvodnění považuje za přiléhavé s ohledem na důkazy provedené soudem nalézacím, které tento soud racionálně a logicky hodnotil. Odvolací soud poté přesvědčivě vysvětlil, proč stěžovatelem opakovaně navržené důkazy nejsou způsobilé přivodit změnu ve skutkových závěrech plynoucích z důkazů již provedených, a proto by nemohly přivodit změnu ani v právním posouzení věci. Následně ani Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání stěžovatele odmítnout, neboť i v něm uplatňoval stejné námitky, které uplatňoval již v odvolání.
Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy vykonávaly při svém rozhodování nepřípustnou libovůli, a to ani při výběru prováděných důkazů ani při jejich právním hodnocení, a proto nebylo shledáno stěžovatelem tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces. Sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s hodnocením jeho věci obecnými soudy, nezakládá důvodnost jeho ústavní stížnosti.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný (§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2011 Vojen Güttler předseda senátu