Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele TEMPLUM Mercis, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupení, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 353/2011-65 ze dne 26. 9. 2011 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 10 C 361/2009-20 ze dne 14. 7. 2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání stěžovatelky, jež Ústavní soud dle jeho obsahu posoudil jako návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem Ústavním soudu. V souzené věci Ústavní soud shledal, že tomu tak není. Nehledě na další nedostatky ústavní stížnosti, které brání jejímu projednání, stěžovatelka především při podání ústavní stížnosti nebyla a ani nyní není řádně zastoupena advokátem na základě plné moci splňující náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzickým a právnickým osobám ukládá povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Podle § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v plné moci k zastupování podle § 29 a § 30 odst. 1 tohoto zákona musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem.
Z evidence Ústavního soudu bylo přitom zjištěno, že stěžovatelka podala v uplynulých letech již více ústavních stížností a ani v těchto případech nebyla od počátku řízení zastoupena advokátem. V řadě případů pak byla vyzývána k odstranění vad podání a poučena o nutnosti zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti s tím, že jinak bude stížnost odmítnuta. Tak se také pro neodstranění vad podaných ústavních stížností následně stalo. Ne nepodstatnou je zde přitom i okolnost, že za navrhovatelku jedná jejím jménem jednatel společnosti Ing. P. C., jenž byl i v dalších řízeních před Ústavním soudem opakovaně poučen o nezbytných náležitostech pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3803/12 a II. ÚS 3804/12). Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatelky, aby vadu odstranila, resp. aby další její podání již tuto vadu neobsahovalo. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj