I. ÚS 2541/15

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující, že jsou si všichni účastníci v řízení rovni.

2. Napadeným usnesením okresního soudu byly zamítnuty námitky proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce, jímž bylo povinnému uloženo nahradit oprávněnému náklady exekuce ve výši 484 Kč, přičemž exekutor vycházel při svém rozhodování z napadeného ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif").

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pokud byl soudním exekutorem i obecným soudem na posuzovaný případ aplikován §14b odst. 2 advokátního tarifu, nejednali v souladu s ústavně zaručeným principem rovnosti účastníků, neboť dotčené aplikované ustanovení vyhlášky je v rozporu s deklarovanou rovností účastníků řízení. Nerovnost stěžovatel spatřuje v tom, že případné náklady na straně povinné by byly stanoveny obecným způsobem zejména podle §7 advokátního tarifu, tj. pokud jde o první dva úkony právní služby na straně povinné, byla by odměna na straně povinné v tomto případě téměř v jedenáctinásobné výši oproti výši odměny na straně oprávněné, a to aniž je k tomuto znerovnoprávnění jakýkoliv rozumný důvod. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že jde v takovýchto případech o jednoduché a typově shodné úkony, neboť takto by bylo možné hodnotit i jiná podání, která tímto způsobem "sankcionována" nejsou. Obecný soud měl účelnost vynaložených nákladů posuzovat na základě své vlastní úvahy, a nikoliv direktivně stanoveným podzákonným právním předpisem, který stěžovatel považuje za ústavně nekonformní.

4. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Jak Ústavní soud judikoval v obdobných věcech (tedy ve kterých šlo o bagatelní částku a kde bylo rovněž aplikováno ustanovení § 14b advokátního tarifu), opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu (zpravidla) jen za situace zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální; tam, kde soud své rozhodnutí řádně (tj. racionálně a srozumitelně) zdůvodní a kde v ústavní stížnosti jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v opravném prostředku, nejeví se tento konkrétní případ být způsobilým "nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení advokátního tarifu, i když spolu s ní byl podán návrh na jeho zrušení [srov. např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 251/15 a ze dne 17. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 672/15 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

6. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, neboť okresní soud krátce vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje svůj postup podle předmětného ustanovení za porušení zásady rovnosti (vycházel z rozdílné povahy příslušných úkonů oprávněného a případných úkonů povinné). K argumentu stěžovatele, že u jednoduchých a typově shodných úkonů by nemělo být významné, zda je předmětem exekučního řízení částka přesahující 50 000 Kč, možno uvést, že i kdyby se Ústavní soud s ním ztotožnil, na danou věc, kde šlo o částku nižší než 50 000 Kč, by to žádný dopad nemělo. V případě námitky, že částka 484 Kč neodpovídá skutečně (a účelně) vynaloženým nákladům, ústavní stížnost žádné konkrétní údaje a z nich vycházející argumentaci neobsahuje.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2015

Ludvík David, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Soudce JUDr. David Uhlíř přípisem ze dne 26. srpna 2015 oznámil předsedovi II. senátu, že žádá o posouzení, zda není vyloučen z projednání a rozhodnutí dané ústavní stížnosti, a to proto, že s ústavní stížností je spojen návrh na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb.

Přestože se soudce David Uhlíř v dané věci necítí podjatý ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, má za to, že mohou vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, neboť se v minulosti z pozice místopředsedy představenstva České advokátní komory veřejně vyjadřoval k souladu napadeného ustanovení advokátního tarifu s ústavním pořádkem. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce z projednání a rozhodování věci vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Vzhledem k tomu, že soudce David Uhlíř poskytl pro informační server epravo.cz rozhovor, ve kterém vyjádřil jisté pochybnosti o ústavní konformitě nyní napadeného ustavení advokátního tarifu, dospěl posuzující senát Ústavního soudu k závěru, že podmínka možné pochybnosti o nepodjatosti soudce Davida Uhlíře je v dané věci splněna. Na základě ustanovení § 38 odst. 1 a ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 rozvrhu práce (Org. 36/15) rozhodl II. senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek v. r. předseda senátu