I. ÚS 2548/19

Odůvodnění

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. 5 T 11/2011 byl stěžovatel společně s dalším obžalovaným uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2018 sp. zn. 3 To 15/2017 zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ve výrocích o trestu a při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a peněžitý trest v celkové výši sedm milionů Kč. Stěžovatel navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako opožděně podané. Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel byl v řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, jakož i uvedená rozhodnutí, která mu předcházela, stíhán jako uprchlý. Uvádí, že po celou dobu trestního řízení namítal, že řízení proti němu nemůže být vedeno jako proti uprchlému, neboť je občanem jiného státu, s trvalým bydlištěm v tomto státu, a s orgány činnými v trestním řízení komunikoval. Má za to, že pokud bylo trestní řízení ukončeno zmíněným pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, nemohl být přinejmenším od právní moci tohoto rozsudku považován za uprchlého a soud mu tedy měl tento rozsudek doručit do vlastních rukou a teprve poté by měla začít běžet lhůta pro případné podání dovolání. Dále namítá, že trestní řízení bylo proti němu vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu, která přesáhla sedmnáct let. Je přesvědčen, že, poté co podal dne 10. 2. 2019 dovolání, měl Nejvyšší soud po zjištění procesního stavu poučit soud prvého stupně, aby mu doručil rozsudek Vrchního soudu v Praze, a stěžovatele samotného informovat, že dovolání bylo podáno předčasně a nikoli prostřednictvím obhájce. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná svou konstantní judikaturu, podle níž nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; nebyly-li by tzv. mimořádné opravné prostředky připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava i z hlediska ústavněprávního obstála. Na druhou stranu však zdůrazňuje, že pokud se zákonodárce rozhodne institut dovolání uzákonit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních zásad a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, zejména práva na soudní ochranu (srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03 nebo IV. ÚS 128/05). Ústavní soud v minulosti zdůraznil (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 ), že účelem právní úpravy formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení však nesmějí zabránit přístupu jednotlivce k soudům v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samotné své podstatě. I když tedy právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého (řádného) procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem. Zákonodárce krom jiných podmínek omezil možnost podání dovolání v trestním řízení tím, že ho obviněný může podat pouze prostřednictvím obhájce, s cílem, aby zvýšil kvalitu tohoto podání; obhájce je také nemůže pouze podepsat, ale musí je i sám zpracovat (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 898/19). Z napadeného usnesení vyplývá, že v posuzované věci vypracoval a zaslal podání označené jako "dovolání" nejprve sám stěžovatel, a to dne 10. 2. 2019. Toto podání však nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, a proto jej Nejvyšší soud nemohl považovat za dovolání, o čemž byl stěžovatel poučen (srov. § 265d odst. 2 trestního řádu). Za dovolání tak Nejvyšší soud považoval až podání obhájce JUDr. Pavla Klimeše ze dne 16. 4. 2019. Toto dovolání však Nejvyšší soud odmítl jako opožděně podané, neboť rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2018 sp. zn. 3 To 15/2017 byl obhájci stěžovatele doručen dne 13. 12. 2018, takže zákonná dvouměsíční lhůta k podání dovolání (srov. § 265e odst. 1 trestního řádu) uplynula již 13. 2. 2019. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že nejpozději okamžikem, kdy uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci, odpadly důvody pro konání trestního řízení formou řízení proti uprchlému. Jelikož stěžovatel toto své tvrzení nepodporuje ani žádnou relevantní argumentací, Ústavní soud pouze ve stručnosti konstatuje, že pravomocné odsouzení obviněného, který byl stíhán jako uprchlý, samo o sobě nemůže vytvářet překážku pro konání trestního řízení v této zvláštní formě. Podmínky pro konání řízení proti uprchlému pominou až v okamžiku, kdy se obviněný přestane vyhýbat trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá (srov. § 302 trestního řádu). K takové situaci však v posuzované věci nedošlo a ani sám stěžovatel se nezmiňuje o žádné zásadní změně skutečností rozhodných pro závěr o splnění podmínek konání řízení proti uprchlému, které by nastaly po jeho pravomocném odsouzení. Jestliže stěžovatel brojí proti samotnému faktu, že byl stíhán jako uprchlý, Ústavní soud odkazuje na č. l. 4 napadeného usnesení, kde Nejvyšší soud vysvětlil, že tento typ námitek je podle konstantní judikatury považován za dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu. Stěžovatel resp. jeho obhájce tedy mohl tuto otázku podrobit přezkumu ze strany Nejvyššího soudu, pokud by však podal dovolání v zákonné lhůtě. Nejvyšší soud na č. l. 3 napadeného usnesení rovněž vysvětlil, že v řízení proti uprchlému se pro doručování opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému neuplatní obecná úprava obsažená v ustanoveních § 130 odst. 1 a § 137 odst. 4 trestního řádu. Doručování se řídí § 306 odst. 1 trestního řádu, z něhož vyplývá, že se všechny písemnosti doručují pouze obhájci. Pro počátek běhu dvouměsíční dovolací lhůty je tak v těchto případech rozhodný pouze okamžik, kdy bylo rozhodnutí soudu druhého stupně doručeno obhájci obviněného. Ústavní soud nemá úvahám Nejvyššího soudu co vytknout. Jelikož - jak již bylo vysvětleno - neexistovaly důvody, z nichž by bylo možné dovodit odpadnutí podmínek pro konání řízení proti uprchlému, Nejvyšší soud správně považoval za okamžik rozhodný pro počátek běhu dvouměsíční dovolací lhůty den 13. 12. 2018, kdy byl výše označený rozsudek Vrchního soudu v Praze doručen obhájci stěžovatele. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo obhájcem stěžovatele podáno až 16. 4. 2019, neměl Nejvyšší soud jinou možnost, než toto dovolání odmítnout jako opožděně podané. K námitce stěžovatele týkající se nepřiměřeně dlouhé doby vedení trestního řízení Ústavní soud nepřihlížel, neboť zjevně nemá žádnou relevanci k otázce, zda Nejvyšší soud oprávněně posoudil dovolání stěžovatele jako opožděně podané. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu