Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kloučkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. března 2010, sp. zn. 2 KZV 49/2008, a proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. června 2010, sp. zn. 1 NZT 106/2008, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2010, stěžovatel napadl usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. března 2010, sp. zn. 2 KZV 49/2008 (dále jen "usnesení krajského státního zastupitelství"), kterým bylo v případě stěžovatele a dalších 29 osob zastaveno trestní stíhání. K zastavení jeho stíhání došlo dle ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) trestního řádu, kdy nebylo prokázáno, že uvedený skutek spáchal stěžovatel. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. června 2010, sp. zn. 1 NZT 106/2008, jímž byla zamítnuta jeho stížnosti proti usnesení krajského státního zastupitelství.
Stěžovatel je přesvědčen, že řízení mělo být zastaveno z jiného zákonného důvodu, který by byl pro něj příznivější. Nemůže pochopit, že ačkoliv byl od samého počátku stíhán nedůvodně, nedostalo se mu napadenými rozhodnutími dostatečné občanské satisfakce, a to tím spíše, že jednání, pro které byl stíhán, bylo mimořádně široce medializováno.
Ústavní soud především konstatuje, že mu byla předložena celá řada identických ústavní stížností týkajících se jednotlivých spoluobviněných, v jejichž případě bylo trestní stíhání rovněž zastaveno "z méně příznivého zákonného důvodu". O řadě z nich (sp. zn. III. ÚS 2539/10, I. ÚS 2544/10, IV. ÚS 2548/10, III. ÚS 2554/10, II. ÚS 2558/10 in http://www.usoud.cz) již Ústavní soud rozhodl.
V projednávané věci Ústavní soud proto s odkazem na své usnesení sp. zn. I. ÚS 2258/10 cituje: "...ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a § 72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Pomineme-li nepřípadnou polemiku stěžovatele s údajně nepřiléhavou interpretací trestního řádu (aplikace jednotlivých důvodů pro zastavení není věcí interpretace zákona, nýbrž jeho přiléhavé aplikace na řádně zjištěný skutkový stav, jemuž odpovídá volba aplikovaného ustanovení, a proto čl. 2 odst. 2 Listiny porušen býti nemohl), jakož i jeho polemiku s trestním stíháním dalších osob, je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech již samotným trestním stíháním, které vyústilo v napadená rozhodnutí resp. medializací trestního stíhání. Tato práva jsou v ústavněprávní rovině garantována čl. 10 odst. 1 Listiny. K jejich ochraně však stěžovateli právní řád poskytuje procesní prostředky, jež dosud zjevně vyčerpány nebyly. Pokud jde o tvrzené porušení dalších základních práv, stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení, a proto se jeho tvrzením Ústavní soud dále nezabýval.". Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj