Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. S., t. č. Věznice Kuřim, [PSČ obec], zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2013, č. j. 7 To 220/2013-58, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 8. 2013, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 5. 2013, č. j. 7 To 220/2013-58 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 4. 2013, č. j. 30 PP 9/2013-46, jímž byla podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a contrario zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 6. 2009, č. j. 1 T 88/2009-194, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 13 To 349/2009. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nebyly splněny podmínky pro jeho podmíněné propuštění, kdy pochybení spatřuje především v tom, že mu soudy přičetly k tíži jeho náhled na trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen, kdy svoji vinu nadále popírá. Namítá, že dle § 92 odst. 1 věty druhé trestního řádu obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání. Navíc jeho nepřiznání viny bylo zohledněno v jeho neprospěch už ve fázi ukládání trestu, kdy zde nebyla polehčující okolnost doznání, a tedy je mu vlastně stejná skutečnost přičítána k tíži nyní podruhé. Kromě toho stěžovatel nepovažuje za relevantní poukaz obecných soudů na to, že ve vězení nenastoupil dobrovolné sexuologické léčení. Má za to, že léčen byl již dostatečně v ochranném sexuologickém léčení v období před nástupem výkonu trestu od 19. 6. 2009 do 30. 8. 2011, které doložil lékařskými zprávami. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve spojení s ústavně zaručeným právem na omezení osobní svobody pouze ze zákonných důvodů. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sama o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v § 88 a násl. a trestní řád v § 331 a násl. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění představuje za prvé podmínka polepšení odsouzeného, potvrzená jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a za druhé existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého (popř. milostí zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina, respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny (§ 88 odst. 4 trestního zákoníku) a u přečinů je možné propuštění i před výkonem poloviny trestu v případě polepšení potvrzeného vzorným chováním a plněním povinností. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelovým názorem, že soudy nesměly přihlédnout k tomu, že nepřipouští svoji odpovědnost za trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen. Ústavní soud je přesvědčen, že postoj odsouzeného k trestné činnosti, kterou byl shledán vinným, bezpochyby patří mezi ty skutečnosti, které je na místě vzít v řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v úvahu (shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 357/06). Stěžovatel pomíjí, že již není v postavení obviněného, u kterého je samozřejmě nutno důsledně uplatňovat pravidla vyplývající z principu presumpce neviny, nýbrž je již odsouzeným, u kterého byla vina pravomocně vyslovena. Jestliže obecné soudy dovodily nenaplnění podmínek pro podmíněné propuštění, vyšly z konkrétních zjištění a důkazních pramenů. Pokud jde otázku stěžovatelova léčení před nástupem trestu, je pravdou, že v řízení provedené zprávy potvrzují, že vyvinul určitou snahu se léčit již před nástupem trestu, nicméně to nijak nevylučuje, že by bylo vhodné, aby v léčení dále pokračoval i ve výkonu trestu, což odmítl. Ústavní soud nemá za to, že by závěry obecných soudů neměly oporu v provedeném dokazování a že by se dopustily libovůle v rozhodování. Jak již vyplývá z výše vyloženého, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy hodnocením vlastním. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2014 Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu