Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Super poster, s. r. o., sídlem [adresa] Praha 3, zastoupené Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. července 2025 č. j. 7 As 278/2024-29 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2024 č. j. 30 Af 13/2024-76, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se domnívá, že má právo před správními soudy napadat rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ("ÚOHS") v řízení o přestupku hlavního města Prahy. To podle ní mimo jiné plyne ze závěrů přijatých v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021 č. j. 6 As 108/2019-39, věc ŽAVES. Ústavní soud v souladu s předešlou judikaturou neshledal ústavně nekonformním závěr o tom, že stěžovatelka nemá veřejné subjektivní právo na výsledek přestupkového řízení proti jiné osobě (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2025 sp. zn. I. ÚS 2847/25).
Vymezení věci
2. Stěžovatelka podniká v oblasti venkovní reklamy. Hlavní město Praha omezilo některé typy reklamy (zejména reklamu na plachtách) na veřejně přístupných místech na svém území. Stalo se tak dne 30. 11. 2020 přijetím nařízení č. 20/2020 Sb. hl. m. Prahy, které novelizovalo dosavadní nařízení č. 26/2005 Sb. hl. m. Prahy. Stěžovatelka je statutárním orgánem spolku, jenž zaslal ÚOHS podnět k prošetření postupu hl. m. Prahy. ÚOHS zahájil správní řízení o možném porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže, nakonec ho však zastavil rozhodnutím ze dne 2. 2. 2024 č. j. ÚOHS-05017/2024/872 ("rozhodnutí ÚOHS"). Zároveň přijal závazky navržené hlavním městem Prahou ve prospěch zachování účinné hospodářské soutěže, a to v podobě novelizace nařízení č. 26/2005 Sb. hl. m. Prahy.
3. Stěžovatelka s tímto výsledkem řízení nesouhlasila, proto se obrátila na Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") se žalobou proti citovanému rozhodnutí. Krajský soud žalobu odmítl, protože nebyly splněny podmínky řízení a tento nedostatek byl v daném případě neodstranitelný [podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatelka podle něj nevznesla žádné myslitelné tvrzení o zásahu do svých práv.
4. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení kasační stížnost. Krajský soud měl podle ní žalobu věcně projednat a meritorně rozhodnout. Vzhledem k tomu, že krajský soud odmítl žalobu stěžovatelky pro nesplnění podmínek řízení a věcí samou se nezabýval, ani Nejvyšší správní soud nebyl oprávněn rozhodnutí ÚOHS meritorně přezkoumávat. Předmětem kasačního řízení byla pouze otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu pro nesplnění podmínek řízení odmítl. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. Ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že stěžovatelka jako třetí osoba neměla aktivní legitimaci k podání žaloby na přezkum výsledku přestupkového řízení vůči jiné osobě.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím správních soudů. Domnívá se, že má aktivní žalobní legitimaci k podání žaloby proti rozhodnutí ÚOHS, protože jím byla přímo zkrácena na svých veřejných subjektivních právech. Z těchto důvodů stěžovatelka tvrdí, že správní soudy porušily její právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a právo podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny).
6. Právní úprava platná na území hl. m. Prahy stěžovatelce zakazuje její podnikatelskou činnost spočívající v poskytování reklamy prostřednictvím potištěných vinylových plachet na území hl. m. Prahy. Tato právní úprava je pro stěžovatelku likvidační. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že rozhodnutí ÚOHS neodstranilo protiprávní stav na trhu venkovní reklamy v Praze a tím bylo přímo dotčeno její právo podnikat. Stěžovatelka však na základě rozhodnutí správních soudů nemůže tuto situaci řešit žádnými právními prostředky. Připomíná, že nemá ani aktivní legitimaci tuto právní úpravu samostatně napadnout před Ústavním soudem (§ 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Stěžovatelka s odkazem na konstantní judikaturu správních soudů tvrdí, že pro aktivní legitimaci není rozhodné, zda byla účastnicí řízení, z něhož rozhodnutí ÚOHS vzešlo, ani to, že se typově jedná o řízení zahajované z moci úřední. Domnívá se, že Nejvyšší správní soud nedostatečně a nesprávně zkoumal účel a povahu řízení podle § 20 odst. 3, odst. 4 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů ("ZOHS"). Právě hodnocení povahy a účelu řízení před ÚOHS je rozhodující pro úvahu o její aktivní legitimaci.
8. Nejvyšší správní soud měl dle stěžovatelky nesprávně vyhodnotit povahu řízení před ÚOHS coby řízení o přestupku; povaha správního řízení před ÚOHS je však smíšená a nikoli ryze sankční jako v případě samostatného řízení o přestupku. Předmětem tohoto řízení podle stěžovatelky není jen dvoustranný vztah mezi regulátorem (ÚOHS) a vyšetřovaným orgánem veřejné moci, ale i mezi těmito procesními subjekty a protisoutěžním jednáním dotčenými soutěžiteli. To je zřejmé z § 19a odst. 4, odst. 5 ZOHS, kdy vyšetřovaný orgán veřejné správy může v probíhajícím řízení navrhnout vlastní závazky ve prospěch zachování účinné hospodářské soutěže, jimiž je vázán nejen vůči ÚOHS, ale i vůči třetím osobám, typicky dotčeným soutěžitelům. Tak tomu bylo v tomto případě, ÚOHS závazky hl. m. Prahy akceptoval a vtělil je do výrokové části rozhodnutí ÚOHS.
9. Z těchto důvodu se stěžovatelka domáhá, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura].
13. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka obrátila na správní soudy, ale její žaloba nebyla meritorně projednána, zabýval se Ústavní soud tím, zda byl stěžovatelce odepřen přístup k soudu jako komponent práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Způsob, jímž se lze domáhat soudní ochrany, je vždy specifikován na úrovni konkrétního procesního předpisu v podobě zákona (jak plyne též z čl. 36 odst. 4 Listiny). Ve věci narušení hospodářské soutěže (ať už by ÚOHS v jím vedeném správním řízení rozhodl tak, že hospodářská soutěž byla narušena a uložil pokutu, anebo by řízení zastavil) se stěžovatelka (coby osoba, k jejíž újmě byla údajně hospodářská soutěž narušena) proti rozhodnutí ÚOHS bránit žalobou ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. nemůže.
14. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že neexistuje ústavně zaručené právo domáhat se zahájení přestupkového řízení vedoucího k potrestání jiné osoby (usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2025 sp. zn. I. ÚS 2847/25, ze dne 8. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 586/02 či podobně usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1722/19). Tento závěr Ústavní soud zastává i po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021 č. j. 6 As 108/2019-39, věc ŽAVES, na nějž stěžovatelka odkazovala v řízení před správními soudy (viz usnesení ze dne 12. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 2479/23 nebo usnesení ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1139/24). Stejný závěr ostatně jasně plyne i ze samotného rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci ŽAVES (viz jeho bod 84), které tak stěžovatelce neposkytuje oporu pro její právní názor. Z logiky věci přitom vyplývá, že pokud žalobce nemá právo domáhat se zahájení příslušného řízení, nemůže se domáhat ani soudního přezkumu jeho výsledku.
15. Svá rozhodnutí oba správní soudy řádně odůvodnily způsobem, který zcela odpovídá právu na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud v nich tedy nespatřuje žádný deficit, který by jej vedl k závěru, že stěžovatelčina základní práva byla porušena.
16. Povaze řízení podle § 20 odst. 3, odst. 4 ZOHS se správní soudy dostatečně věnovaly. Vysvětlily, že i když ZOHS přidává do přestupkového řízení prvky odpovídající spíše řízení o odstranění protiprávního stavu (jakým je například i řízení o odstranění nepovolené stavby, o něž šlo ve věci ŽAVES), nemění se tím sankční povaha tohoto řízení. Odlišnost od stavebního práva podle krajského soudu spočívá v tom, že ZOHS nepočítá s účastí žádných dotčených osob ve správních řízeních týkajících se ochrany hospodářské soutěže. Vychází z ustáleného názoru judikatury i doktríny, že úkolem soutěžních úřadů je chránit hospodářskou soutěž jako fenomén, nikoliv její jednotlivé účastníky (viz body 4 až 7 napadeného usnesení krajského soudu). Na tomto posouzení neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
17. Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadených rozhodnutích správních soudů neshledal. Rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2023 č. j. 8 As 28/2023-61, a ze dne 7. 9. 2023 č. j. 1 As 215/2022-40).
18. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu