Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Bc. A. Z., zastoupeného advokátem JUDr. J. Z., sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 425/2026-319 ze dne 24. června 2026 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 165/2025-291 ze dne 22. října 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a M. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Novém Jičíně č. j. 6 C 298 /2022-252 ze dne 21. 5. 2025 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení 66 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřené slevy z kupní ceny za automobil, na němž zjistil vady. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, Nejvyšší soud napadeným rozhodnutí odmítl stěžovatelovo dovolání zčásti proto, že odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (přičemž stěžovatel dovolání staví na vlastní verzi skutkového stavu), zčásti pro vady s tím, že k některým námitkám stěžovatel neformuloval otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání, případně ani dovolací důvod.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že přípustnost dovolání vymezil k výkladu § 1922 občanského zákoníku. Dále uvádí, že se Nejvyšší soud odchýlil od své dřívější judikatury, shledává extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, tvrdí, že bylo porušeno jeho právo být slyšen, a vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy k výkladu § 1922 občanského zákoníku přistoupily.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel sice zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že jeho dovolání mělo vady, činí tak ovšem poukazem na tu část dovolání, kterou Nejvyšší soud vadnou (tedy ve smyslu absence obsahových náležitostí) neshledal. Ve vztahu k námitkám pod bodem I dovolání, k němuž stěžovatel popisuje, že v nich vymezil relevantní otázku, totiž Nejvyšší soud konstatoval, že nezakládají přípustnost, neboť při nich stěžovatel vycházel z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud (a to stěžovatel relevantně v ústavní stížnosti nezpochybnil), a že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu se stěžovatelem zdůrazňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2694/2016 ze dne 22. 3. 2017.
6. Další stěžovatelovy námitky postrádají ústavní rozměr, neboť jde o polemiku se skutkovými závěry soudů (pod což spadá i námitka, že bylo porušeno stěžovatelovo právo být slyšen, když i ji vysvětluje výhradami ke skutkového stavu), resp. s jejich výkladem podústavních předpisů. Odvolací soud své klíčové závěry - tedy proč se s ohledem na zvolený postup stěžovatele neuplatní zákonná domněnka existence vady podle § 2161 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž stěžovatel nesplnil povinnost tvrdit a prokázat, že vozidlo vykazovalo vady již při převzetí, a proč stěžovateli nenáleží nárok ani z titulu smluvní záruky, když šlo o běžné opotřebení vozu - řádně vysvětlil a Ústavní soud v něm neshledává žádný exces.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu