Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., soudního exekutora, Exekutorský úřad se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. S. V., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2008, čj. 12 Co 884/2007 - 60, a o návrhu na zrušení věty první ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu vydaného v exekučním řízení. Návrh odůvodnil tvrzením, že soudní exekutoři, v rámci svého pověření, realizují výkon soudní moci se stejnými atributy jako je vykonávána soudci. K zajištění materiální nezávislosti jejich rozhodování je proto zapotřebí vyloučit rizikový, podnikatelský aspekt jejich činnosti, jakým je případ zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného. Pokud soud uloží nemajetnému povinnému hradit náklady exekuce, nese je ve své podstatě sám exekutor. Exekutoři tak nemají, při výkonu veřejné moci, přiměřenou garanci zaplacení odměny za práci, což nepřípustně zasahuje do jejich materiální nezávislosti. Proto by exekutorovi, stejně jako soudci, měla být zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení. Stěžovatel nepožaduje primárně ochranu nároku za odměnu za práci, ale ochranu své materiální nezávislosti, podobně jak je tomu v případě čtrnáctých platů soudců. Stěžovatel uzavírá, že v době vydání napadeného rozhodnutí byla platná a účinná novela exekutorského tarifu a exekutorského řádu, podle které nemůže být exekutorovi přiznána na nákladech exekuce částka nižší než 3.500,-- Kč. Krajský soud však o výši režijních nákladů rozhodl podle jejich skutečné výše a porušil tak čl. 2 odst. 3 Ústavy. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil i větu první ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále "exekuční řád"), ve znění pozdějších předpisů, a nálezem vyslovil, že uložení povinnosti platit náklady exekuce v jakémkoliv rozsahu povinnému, v souvislosti s jejím zastavením, je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny, a zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy. II.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ústí nad Labem, usnesením ze dne 1. 3. 2007, čj. 42 Nc 7610/2004 - 50, rozhodl o zastavení exekuce a uložil povinnost zaplatit náklady exekuce povinnému. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, usnesením ze dne 19. 3. 2008, čj. 12 Co 884/2007 - 60, změnil výrok okresního soudu tak, že uložil povinnost zaplatit náklady exekuce oprávněnému. Povinnému pak uložil povinnost uhradit je ve stejné výši oprávněnému.
Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatele a dospěl k závěru, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Otázkou postavení exekutora a jeho nároky v souvislosti s náklady exekuce se Ústavní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. II. ÚS 150/04, II. ÚS 313/05, IV. ÚS 180/06, IV. ÚS 602/06). Stěžovatel se na Ústavní soud stále obrací s řadou stížností s analogickou argumentací, i přesto, že je mu známo, s jakým odůvodněním Ústavní soud obdobné ústavní stížnosti odmítá, jako zjevně neopodstatněné. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je, stejně jako mnoha předcházejících, především jeho nesouhlas se stanoviskem pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS - st. 23/06, které sjednotilo judikaturu jeho senátů. Ústavní soud v něm konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Ve stanovisku vyjádřený názor byl potvrzen i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, ze dne 1. 3. 2007, přičemž závěry pléna Ústavního soudu je každý senát Ústavního soudu vázán. V bodu 7. uvedeného stanoviska pak Ústavní soud konstatoval, že nelze přisvědčit tvrzení o rovnocenném postavení exekutora a soudce při rozhodování o nákladech exekuce. Exekutor má totiž v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce. Exekutor je na výsledku exekuce materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí, týkající se exekučního řízení, ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Skutečnost, že zákon (exekuční řád) přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, v žádném případě nezakládá rovné postavení soudce a exekutora. Ostatně pokud by tomu tak bylo, nemohl by být exekutor vůbec účastníkem řízení před Ústavním soudem, a to ani v případě rozhodování soudu o nákladech řízení, neboť stát není nositelem lidských práv a svobod. Skutečnost, zda nedosažení přiměřeného zisku ovlivní materiální nezávislost exekutora či nikoliv, nelze chápat jako důvod pro zrušení tohoto, jak již bylo shora uvedeno, ústavně konformního ustanovení. I v dalších aspektech projednávaného případu lze na uvedené stanovisko Ústavního soudu odkázat, neboť se na případ stěžovatele plně vztahuje. Protože je stěžovatelova ústavní stížnost stejného obsahu jako stížnosti předcházející a důvody rozhodování Ústavního soudu jsou mu známy z mnoha předcházejících rozhodnutí s analogickým obsahem, pokládá Ústavní soud za zcela postačující, aby bez dalšího odkázal na odůvodnění předchozích rozhodnutí. Námitka nestanovení odměny stěžovatele podle novelizovaného znění vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, byla již předmětem stěžovatelova odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem přitom stěžovateli zřetelně vyložil, proč vyhlášku v jejím novelizovaném znění nepoužil. Jeho výklad nebyl Ústavním soudem shledán jako porušující ústavně zaručená práva stěžovatele, neboť nebyl ani svévolným, ani extrémním. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Jelikož ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a tudíž věcného projednání neschopná, odpadla tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení věty první ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb. (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 351).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu